Exkluzivní rozhovory s nejbohatšími osobnostmi jsou doménou našeho časopisu FC. Tentokrát musíme udělat výjimku. Nejbohatší žena světa se nezpovídá každý den a její komentáře jsou tak specifické, že je nechceme vyhradit předplatitelům. Neříkáme, že to změní váš život a peněženku, ale třeba vás inspiruje k zamyšlení.
Paní Christy Walton není v Česku známá. Vede americký maloobchodní řetězec Wal-Mart. 57letá rodačka z Wyomingu kontroluje (k včerejšímu datu) investiční majetek ve výši 33,8 miliardy dolarů, v přepočtu dle aktuálního kurzu 640,273 miliardy Kč. Drží deváté místo ve světovém finančním žebříčku. Nejbohatší ženou je od roku 2005, kdy rodinnou firmu zdědila po manželu Johnovi, který se zabil při pádu letadla. John Walton byl synem vdovy po zakladateli řetězce, Helen Walton.
Kdo by však chtěl namítat, že paní Christy spadlo jmění z nebe, plete se. Řízení se účastní desítky let, s rodinou vede Wal-Mart pátým rokem a utěšeně zvedá akcie.
Kdo by ji chtěl označit za poučující snobku, je také vedle. Christy Walton se hodlá zařadit mezi 105 filantropů, kteří se přidali k závazku investora Warrena Buffetta a ředitele Microsoftu Billa Gatese a nejpozději závětí poskytnout většinu svého majetku na charitu. Když se jí zeptáte, proč by to dělala, usměje se: “A proč ne? Můj John mi kladl za vzor Donalda Trumpa. Jako miliardář dvakrát zbankrotoval, v letech 1999 a 2004. Jednou spadl do dluhů ve výši devíti miliard dolarů. A pokaždé se vrátil nahoru, pokaždé rychleji než předtím. Jednak měl motivaci a jednak už věděl, jak na to. Schopnost zbohatnout je v první řadě state of mind, stav mysli.”
Po této větě nastalo ticho. Připravené otázky ztratily význam. Mohla následovat jedna jediná logická: A můžete nám, prosím, vysvětlit stav mysli bohatých?
Během třičtvrtěhodinového rozhovoru, který Christy Walton poskytla novinářům, okomentovala 20 motivačních rozdílů v přemýšlení bohatého a tzv. průměrného člověka, jinak zásad, které dodržuje a je úspěšná. Ne všechny se čtou příjemně, ne se všemi souhlasím. Ale tím se možná vysvětluje, proč sama bohatá nejsem.
20 rozdílů podle Steva Siebolda a zásad, kterých se drží Christy Walton:
1. Průměrní lidé se domnívají, že peníze jsou původ všeho zla. Bohatí jsou přesvědčeni, že chudoba je původ všeho zla.
“Používá se prozaických popisných označení průměrný a bohatý člověk. Neznamená to, že bohatý člověk je automaticky nadprůměrný a podprůměrný člověk nemůže být bohatý. V obou případech je to čistě terminus technicus.”
Jako průměrní se označují lidé, kteří přijali brainwashing, vyplachování mozku. Jedna z jejich tezí zní: Bohatství je výsledkem buď štěstí, nebo podvodu. Potom nechtějí uvěřit a přijmout, že by snad někdo blízký z jejich okolí mohl sám uspět. Pokud se tak stane, ihned ho pomluví. Peníze jsou přece od ďábla a kazí charakter. Přitom sami, když dojde na placení, se často mění v ďábly, žaludek mají sevřený stresem a o jejich charakteru zrovna nehovoří to, že úspěšné lidi kamenují závistí. Než by někdo vzlétl, raději mu urazí křídla. Tak poznám průměrného člověka. A podle toho, že si nechá namluvit, aby byl spokojen s tím, kde je. Že se nenarodil na šťastné planetě a podobně. Bohatí vědí, že peníze se štěstím nijak nesouvisejí. Štěstí nezaručí. Umožní utéci od nejistoty a mít život klidnější a svobodnější.”
2. Průměrní lidé osamostatnění považují za nežádoucí riziko. Bohatí lidé za žádoucí cestu ke zbohatnutí.
“Když průměrnému člověku poradíte, ať odejde ze zaměstnání, kde je nespokojen, najde spoustu důvodů, proč to neudělat. Nejčastěji, že je to hazard. Zaměstnání označuje za jistotu, namlouvá si, že jej zaměstnavatel potřebuje a že jeho práci určitě ocení když ne finančně, tak tiše ve své hlavě. Je to zásadní omyl. Bohatí nezaměstnávají druhé, aby je spasili. Do podnikání nikdy nemíchají emoce. Čistě logicky využívají pracovní sílu, ochotnou směnit svůj čas, tu nejcennější komoditu v životě, za peníze. Iluze nepostradatelnosti zaměstnance má chybný základ. Kdo se totiž na trhu neumí postarat sám o sebe, nemůže se domnívat, že se úspěšně postará o někoho dalšího, například zaměstnavatele.”
3. Průměrní lidé soudí, že předpokladem zbohatnutí je vzdělání. Bohatí vědí, že o úspěchu rozhodují především dovednosti.
“Pravdivá je myšlená, že bohatství nepřinese magisterský titul nebo doktorát. Diplom je pouhý nástroj, který teprve musíte umět uplatnit v praxi. Je spousta chudých absolventů univerzit, zatímco spousta velmi bohatých přátel nemá ani základní vzdělání. Není to náhoda. Kdo má školu života, selský rozum, vyzná se. Jednotné školství bohužel vychovává unifikované absolventy. Všichni se učí stejně, všichni musejí u zkoušky odpovídat stejně. Jedinečnost a kreativita je potlačena ve prospěch řádů a tabulek. Jsou to výborní teoretici, ale život potřebuje praktiky.”
4. Průměrní lidé sní o starých dobrých časech. Bohatí sní o budoucnosti.
“Průměrného člověka poznáte podle toho, že velebí minulost. De facto si neumí představit lepší život než v době, jakou již zažil. Proč? Minulost je pro něj osahanou jistotou. Ať byla sebehorší, on se bojí jakékoli nejistoty. Na každou dobu, ve které právě žije, nadává. Dříve bylo líp, říká. To je sebedestruktivní myšlení. Je pravdou, že kdo věří, že jeho nejlepší dny jsou už za ním, doklepe život v neštěstí a depresi. Bohatí lidé naopak vědí, že kým jsou dnes, to z nich udělala právě minulost. A budoucnost si mohou utvářet sami prostřednictvím dnešních snů, cílů a nápadů.”
5. Průměrní lidé spoléhají na loterie. Bohatí lidé spoléhají na sebe.
“Fascinují mě masy lidí čekajících na tah šťastných čísel, modlících se v domnění, že to je jediná cesta k prosperitě. Věří, že Bůh, vláda, jejich nadřízený nebo životní partner vyřeší jejich problémy. Bohatí na teoretickou náhodu nespoléhají. Jednají. Své problémy si řeší sami, tedy rychleji a efektivněji. Statistiky nejlépe říkají, zda je pravděpodobnější dosažení bohatství čekáním na jackpot, nebo podnikáním.”
“Průměrní lidé mají dojem, že při dostatečném majetku už nikdy nebudou muset pracovat. Bohatí lidé naopak dobře vědí, že peníze jsou jako potraviny. Při delším uskladnění ztrácejí na hodnotě. Proto nepěstují k penězům žádný emotivní kult a přistupují k nim věcně jako k nástroji na využití okamžitých možností a příležitostí. Nic víc, nic míň. Kdo se s penězi neumí rozloučit, pomalu o ně přichází a chudne.”
7. Průměrní lidé berou peníze převážně za činnost, kterou nedělají rádi. Bohatí berou peníze za to, co je baví a těší.
“Nejvíce mě rozesměje člověk, který se diví: Jak můžeš pracovat 24 hodin denně? Co jsi za miliardářku? Vždyť se máš hůř než já! Jenže to je jedna z nejkrásnějších podstat chytrého vydělávání peněz: Berete je za to, co máte rádi. Když něco děláte rádi, baví vás to a děláte to často. Když to děláte často, umíte to a jste úspěšní. S tím přicházejí peníze, vaše nadšení roste a kruh se uzavírá. Tempo vydělávání se zrychluje. Zkrátka bohatí si nejprve zvolí cestu, která je baví, a pak hledají způsob, jak za to, co je baví, dostat zaplaceno. Naopak průměrní chodí do práce vlastně jen pro peníze, třetinu dne stráví otravou a nakonec jim vydělané peníze ani nevoní.”
8. Průměrní lidé si kladou nízké cíle, aby se nezklamali. Bohatí naopak přijímají vysoké výzvy.
“Představte si stometrovou trať. Jeden se raději nechce unavit a do cíle jde pěšky. S tím, že ten čas mu stačí. Druhý se snaží namáhavě běžet. Kdo pravděpodobněji dosáhne lepšího času? Psychologové bohužel lidem doporučují, aby neměli vysoká očekávání od života. Kdo si staví nízké cíle, není zklamán. Takový člověk ale také nikdy nedosáhne na svůj sen. Děti, které odmalička od pěti hodin ráno bruslí, vypadají jako blázni do chvíle, než se z prvního stane vítěz Stanleyova poháru.”
9. Průměrní lidé si myslí, že pro bohatství musí NĚCO udělat. Bohatí vědí, že se musejí NĚKÝM...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům