Časopis FC netvrdí, že musíte podnikat, abyste byli šťastni. Nerozhodnutým ale snáší argumenty, i živé, proč to zkoušet, proč se nebát, když chcete zbohatnout. Tento je tak typický, že jsem se rozhodl ho zpřístupnit všem čtenářům internetu, nejen předplatitelům.
Představte si, že dnes odejdete ze zaměstnání a za 13 let vyděláte první miliardu dolarů. Připadá vám to utopické? Příběh 42leté Američanky Sara Blakely byl až zoufale obyčejný. Tak obyčejný, že musela seknout s prací a stát se miliardářkou. Rozjela prádlo Spanx.
Dnes se přidala na seznam The Giving Pledge. Většinu majetku odkáže na charitu. Ví, že přišla na způsob, jak zbohatnout. A že již vydělá kdykoli. Její fáze života?
20–27 let: Křeček v běhacím kolečku
Když jí bylo kolem 20 let, dvakrát neudělala přijímací zkoušku na práva a musela se vzdát představy univerzitního vzdělání. Rodiče jí říkali: No nic, budeš budižkničemu. A byla.
Tři měsíce brigádničila v Disneylandu a s nasazenou hlavou Mickey Mouse a prováděla návštěvníky po parku. Když už obří uši nemohla vidět, přijala práci obchodní zástupkyně ve firmě Danka, prodávající kancelářské vybavení. Poznala řeholi. Každý měsíc musela prodat faxové přístroje nejméně za 20 000 dolarů. Jinak dostala jen základní almužnu.
Dnes je to 20 let, co začala chodit od dveří ke dveřím. “Byla jsem 22leté tintítko. Největší stroje jsem ani neunesla. Byl to ohromný stres. Boss se mě denně ptal, kolik jsem prodala a kolik přinesu příští měsíc. Kdykoli jsme splnila plán, zvedl mi laťku. Klienty jsem doslova prosila, aby si fax odebrali. V obchodě s ovocem a zeleninou v Clearwateru na Floridě mi prodavač řekl, že nemá zavedený proud. Běžela jsem do obchodu s elektronikou, za své mu tam koupila prodlužovací kabel a natáhla jsem mu ho. Tak jsem to dělala sedm let.”
Byla křečkem v běhacím kolečku. Čím více prodávala, tím rychleji se kolečko točilo. Ale z utrpení povstala spása: “Prahla jsem po osamostatnění. Skončit to. Dokud člověk není na dně a nic jej netlačí, nepovažuje za nutné stereotyp změnit s tím, že lepší to být nemůže.”
Co si vzala: “Pochopila jsem, co je studený kontakt, jak vsunout nohu mezi dveře a mluvit s klienty. Každé NE bylo motivací příště slyšet ANO. A jednou jet na sebe.”
27–29 let: Na dvou židlích
Bylo jí 27 let, když se rozhodla z práce odejít.
A další 2 roky trvalo, než to uskutečnila.
“Chtěla jsem nabízet produkt, který ještě neexistuje. Tudíž jsem ho nikde nemohla objevit. Vymyslela jsem si ho jako výsledek rovnice. Do sčítanců jsem si dala muže a ženy, něco, co je ustavičně trápí a já bych to měla vyřešit, ale ideálně tak, aby problém přetrval. Potom by můj produkt potřebovali neustále.” Zdálo se, že nic takového neexistuje, pak se začala pořádně rozhlížet. A viděla typickou Ameriku. Obézní a snící. “Muži i ženy chtějí vypadat lépe, přitom pro to nic reálně nedělají. Nějakou kamufláž to chce! Takovou, jaká není vidět!
Speciální prádlo! Ano, tvarovací prádlo!”
Od 9 do 17 hodin prodávala faxy, po večerech a víkendech studovala módní trh, patenty a zkoušela prototypy. Sjezdila Ameriku od Atlanty do Severní Karoliny, aby opět slyšela NE, tentokrát od krejčích. Nakonec jednoho výrobce prádla přesvědčila. “Bylo to období, kdy jsem spala minimálně, a nutně se blížil bod zlomu. Ničilo mě, že nabízím faxy, na kterých mi nezáleží, a dodávka s prvními stahovacími punčochami možná už stojí před domem.”
Co si vzala: “Neseďte na dvou židlích. Ani na jedné nesedíte pořádně. Když vám jednu podtrhnou, stejně spadnete. Lépe zkusit a mít jasno, než propásnout život.”
29–42...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům