Chudí lidé nebývají hloupí, leví nebo líní. Přesto mají málo peněz. Bohatí někdy stěží dokončili základní školu a nechávají za sebe pracovat jiné. A přesto mají mnoho peněz.
Svět je nespravedlivý, rozkřiknete se.
Omyl. Nejčastější problém chudých: Neumějí si říct o zasloužené peníze.
Bojíte se požádat o vyšší plat, “abyste nebyli propuštěni”? Bojíte se v podnikání přirazit k ceně produktu vlastní zisk, “abyste nevypadale draze”? A tak raději děláte “charitu”?
Pokud ano, nevěste hlavu. Je to bludný kořen, přes nějž musí přejít každý.
Giuliana Benetton zprvu pletla své barevné svetry jen pro sousedy. Brala za to vajíčka a maso. Co kdo měl. O peníze se styděla říct, protože byla nezaměstnaná a myslela si, že nestojí za nic. Mohla při tom zůstat. Jenže v prodejnách, kam své svetry nabídla, jí naturálie nedali. Musela si říct cenu. Materiálu, práce a hlavně nápadu. Jen proto, že se zvládla ocenit, vznikl United Colors of Benetton a 75letá Giuliana má 2,1 miliardy dolarů.
Matka v domácnosti Sheri Schmelzer přidělávala na crocsy legrační figurky jen za úsměv spolužáků svých tří dětí. Čím hezčí figurky byly, tím více měla objednávek. Mohla se udřít. Nebo přibrat pomocné síly, jež musela zaplatit – těm úsměv dětí nestačil. Naštěstí. A tak z domácí dílničky vznikla firma Jibbitz, která měla svou cenu, tedy i hodnotu. Crocs ji odkoupil za více než 400 milionů Kč + trvalé pozice pro matku i všechny děti. Kdyby se červenala o peníze, dostala by jen děkovný dopis.
Proč na školách, ani na ekonomce, není předmět Přijímání peněz?
Proč se i dospělí bojí vyslovit svou cenu? Důvody jsou bohužel tyto:
Pochybujeme o své hodnotě
Domníváme se, že si odměnu nezasloužíme. Je to zažrané v nás. Od dětství. “Nejsi dost dobrý! Nezasloužíš si lepší známku!” – slýchali jsme ve škole. Ano, čekali jsme poníženě na to, jak nás ohodnotí JINÍ. To se nezměnilo. Teď rezignovaně čekáme, jak náš plat určí zaměstnavatel. Slovo “smlouva” ve smluvním platu považujeme za omyl.
Podceňujeme se
I když je zaměstnavatel tak liberální, že nám umožní navrhnout si gáži, řekneme raději nižší číslovku. A ještě tomu říkáme skromnost. Navíc máme pocit, jako když odněkud přiletí rákoska, nebo budeme muset jít na hanbu za dveře. Více o největších chybách, jimiž nás poznamenalo školství (a neustále poznamenává dnešní děti), v novém FC.
Jsme frustrováni okolím
Rodiče ukazovali prstem. “Podívej, jak je támhleten chlapeček hodný. A ta holčička má způsobně ruce za zády!”...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům