Každé ráno se snažím uběhnout 10 kilometrů. Lépe se mi pak pracuje. Každoročně pozoruji, že prvního ledna běžců přibývá a od druhého ledna zase ubývá. Je to proto, že první leden je dnem dávání si předsevzetí a další dny obdobím rušení předsevzetí. Nevadí mi, že lidé potřebují určitý den, aby na sobě zapracovali, i když je to jen jeden den v roce, ale vadí mi, že jsou slabí tak, že už za několik hodin sami sebe popřou.
“Tohle pro mě bude nejdůležitější činnost v roce,” vysvětluje mi začátek svého běhání prvolednový nováček. Když doběhneme, je v euforii: “Nádhernější než sex.” Druhý den už ho nevidím. Odloženo! – je asi na jeho cíli. Neumím si takového člověka představit jako obchodního partnera, když své hodnoty neudrží ani tři dny. A to složil závazek sobě, ne mně. Jak málo si asi sám sebe váží? Jak dlouho vydrží jít za úspěchem?
“Co záleží na strachu z odmítnutí, na odkládání nějakého činu na jindy, když nejdůležitější je žít naplno a s radostí? Teď jsem zavřený v rakvi a je příliš pozdě vrátit se zpátky a prokazovat odvahu, kterou jsem neměl.” Paolo Coelho
Je třetího a běžců v ulicích ubylo. Kolik lidí vůbec dokáže jít si za cílem, který si samo stanoví? Jaké procento má na to podnikat, nenechat se jen vést někým dalším? Osho to vyjádřil slovy: “Čím více je člověk odpovědný za svůj růst, tím obtížněji jej může dlouho odkládat. To totiž znamená, že pokud je nešťastný, může si za to sám.”
Píšu novoročnímu běžci, co s ním je. “Někdy jindy,” odpovídá. Hledám v kalendáři, ale “někdy jindy” se žádný den nejmenuje....
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům