V nouzi poznáš přítele, říká se. Obzvlášť v zahraničí, dodávám po včerejšku.
Jeli jsme z Itálie dálnicí přes Rakousko a příliš se zapovídali. V tom můj řidič zbledl: “Hrome, nemáme benzin!” Nový Lexus nesignalizuje prázdnou nádrž výstražným zvukem, ale malým oznamovacím nápisem. Řidič přepnul pohon na elektřinu, ale pozdě. Na monitoru se ukázal dojezd 6 km. A pumpa nikde.
Míjíme první návěští – odpočívadlo za 4 km. Míjíme druhé návěští – čerpací stanice za 17 km. Rozhodujeme se raději sjet na odpočívadlo, snad někoho uprosíme o usmolené dva litry benzinu na dojetí k pumpě. Ale nikde ani noha. Jsme někde uprostřed Rakouska, 15 km od pumpy, s 2 km dojezdu. Co teď?
Polovina aut jezdí na naftu, druhá sice na benzin, ale už dávno bez kanystru s rezervním palivem. A hadičkou se z bezpečnostně řešených přepážkových nádrží benzin vytahovat nedá. Nebo možná ano, ale my to neumíme. Ach jo.
V tom na parkoviště jako požehnání shůry sjíždí z dálnice dvě auta s českou espézetkou. První z Ostravska, druhé ze středních Čech. Hurá, krajané, ti nás určitě pochopí a zachrání, vždyť tolik držíme při sobě a jde jen o 15 kilometrů!
Komunikace s první posádkou:
Já: “Promiňte, jsme na suchu. Odvezli byste mě, prosím, svým autem na benzinku a poté s plným kanystrem zpět? Zaplatíme Vám, co si řeknete.”
Oni: “Máme dlouhou cestu a nechceme se zdržovat. Máte včas tankovat” – prásk dveřmi a naděje nám ujíždí před nosem.
Prosíme, již na kolenou, druhou posádku:
Já: “Tak nás alespoň zahákněte za lano a odtáhněte těch 15 kilometrů k pumpě. Zaplatíme Vám, co si řeknete.”
Oni: “Nemáme čas, je to Váš problém, vyžerte si to. Nám by taky nikdo nepomohl.” – buch, a i druhý spasitel mizí v dáli.
Nezbývá než zavolat dálniční anděly, čekat a zaplatit dardu. Holt, chyba se trestá. Než ale na mobilu stačíme...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům