O restauracích nepíšu často. Je to proto, že do nich chodím nejen jíst, ale i se překvapit. A nalézt překvapení je stále těžší. Dnes se urodilo. Popíšu situaci:
Obědvám se třemi přáteli. K našemu stolu přistoupí tento milý muž, představí se jako restauratér a povídá: “Mohu poručit něco nezvyklého?” S radostí kývu.
Číšník nese šampaňskou lahev, na etiketě Cuvée de Chateaux, ročník 2001. Zručně hne hrdlem, korek bouchne a už se nám do velkých sklenic na víno pění mok mahagonové barvy. Ve vůni lehce sušené švestky, hořká čokoláda, pražený slad a portské. A v chuti… pivo! Archivní belgické tmavé, prý deset let zrající v sudech, těžší, sladší, akorát k dezertům, které si právě dáváme.
“Bývala jsem jenom na víno,” říká jeho přítelkyně. “Ale on mě dostal na pivo.”
Upřímně, po ochutnání pivního Cuvée de Chateaux se nedivím.
Doposud jsem za jednu z nejlepších pivních restaurací v Praze, ne-li vůbec nejlepší, považoval Les Moules v Pařížské s více než padesáti druhy piv, převážně belgických a od středověku vařených v klášterech. Na každé tam mají jinou sklenici, hravou. V jedné je například zvětšovací sklo a dokud pijete, vidíte v něm nahotinku, ačkoli na sklenici nikde není. Je na tácku.
Český T-Anker, který jsem objevil na střeše Kotvy, by mohl mít potenciál Les Moules dohnat. Chybí mu jen pivní sommeliér, uplatnil by se tu. Na čepu je devět piv s velkým P, všechna...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům