4) “Už je pozdě. Nedokážu to. Nejsem dost dobrý” a podobné haluze
Nikdo z nás absolutně netuší, v jaké pozici bude na konci své cesty. Co však víme naprosto přesně všichni, je kde se nacházíme dnes. Každý z nás je jako plachetnice. Můžeme natočit své plachty tak, aby se do nich vítr silněji opřel.
Sami nejlépe víte, co Vás pohání a co Vás tedy vynese ze současného místa, kde cítíte životní bezvětří. Nechte se odvát, dnešek uvidíte docela jinak a ještě si s údivem řeknete: “Čéče, nebylo pozdě. Dokázal jsem to. Jsem dobrej…”
5) “Co když to nevyjde?”
Přemýšleli jste někdy o tom, proč se v hlavním vysílacím čase pouštějí ryze negativní zprávy? Za sedm let na Nově jsem zažil několik školení a dozvěděl jsem se, že čím více se lidé bojí, tím více jsou závislí na jiných. Tím méně jsou aktivní jak v životě, tak v přemýšlení, a tím více zůstávají doma, odkázaní na zpravodajství. Tak se tvoří vliv nejsledovanějších televizí. Jejich motto zní: Neodcházejte z bytu, všude číhá nebezpečí. Jaké, to řekneme po reklamě.
Lidé slýchají jen špatné, a tak se naučili bát: Co když to nevyjde? Zapomněli, že jako malí, když se učili jezdit na kole, slýchali od rodičů opak: “Pojeď, zkus to ještě jednou, zvládneš to.” Kdyby roli rodičů převzala televize, bude na děti křičet: “Nejezdi, zabiješ se, nebo zabiješ někoho. Dívej, co se stalo jiným.”
Zkrátka: Nevyjde Ti to. Rodiče nás učili ptát se opačně: Co když to vyjde? Proto jsme byli odvážní a vyzkoušeli všechno. I to, co jsme neměli. V našem životě se od té doby nic podstatného nezměnilo, jenom do něj...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům