Měl jsem úsměvné dětství.
Chodili jsme do průvodů, na tělocviku všichni červené trenýrky a bílé tílko, v lavici ruce spořádaně za zády. Projít znamenalo být v normě, nevybočovat. Posmívali jsme se šprtům i outsiderům. Obstát v partě znamenalo nebýt jiný než prostřední. Vyrostli jsme a zdatně pokračujeme – pohrdáme úspěšnými i bezdomovci. Vzájemně se hlídáme, aby někdo nevynikl, jeden druhému pro jistotu přejeme neúspěch a ideálně bychom si snad přáli, kdyby se v této zemi nedařilo nikomu. Jaký prospěch bychom z toho měli sami, nechápu.
Škole to nevyčítám. Školství pomáhá vychovávat zaměstnance, požehnání pro státní kasu. Akorát se zapomnělo, že když stát přestane zaměstnávat, budou pro zaměstnávání potřeba zaměstnavatelé. Tedy podnikatelé. Lidé, kteří se nebojí vybočit. Kteří nás zaměstnají, i když jsme se jim posmívali.
Ocitli jsme se v opravdu bláznivém světě. Rádi bychom věřili ve spasitele, který sestoupí na svět a udělá pořádek. V soustředných kruzích, které stále zmenšujeme, se ho snažíme najít i mezi sebou a ve stále častějších volbách si ho zvolit do čela státu. Už jsme zkusili kdekoho, kdo byl po ruce, ale změna nepřichází. Proč? Protože spasitel není v nikom jiném. Je v každém z nás.
Představte si, že byste lusknutím prstu začali žít v prostředí, kde Vás každý bezvýhradně podporuje, fandí...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům