Takhle nějak vypadá můj kamarád Milan. Je ohromně vtipný, protože co řekne, nemyslí vážně.
Rok 2010. Nadává na zaměstnání: “Kašlu na to, jdu podnikat.” Nic.
2011. “Můj šéf je nestravitelný idiot k nevydržení, dávám výpověď.” Nic.
2012. “Už mám detailní plán byznysu, jdeš do toho se mnou?” Kývu. Nic.
2013. Soused odnaproti uskutečňuje podobné podnikání. Hryžu si rty.
2014. “Asi fakt odejdu.” Nic. Rád bych mu pomohl, ale je to těžký případ.
Co lidi odtahuje od života, který ve skutečnosti chtějí žít? Jak je možné, že dospějí k závěru, že to, co chtějí, vlastně není to, co chtějí? Milana mám na pozorování už pátým rokem a mohu ve dvou slovech zcela přesně popsat, proč sám sebe sabotuje. Tou sebedestruktivní příčinou je, že příliš přemýšlí.
Každý malý problém pozoruje z takové blízkosti, až je udiven, jak je velký. Každý pozitivní krok otočí, až zjistí, že i pozitivita má svůj rub. Na světě totiž není nic dobré ani špatné. Malé ani velké. Záleží na tom, jak se na to díváme. A s čím to srovnáváme. Říká se tomu perspektiva. Z jakékoli činnosti, která nám přináší radost, můžeme upadnout do deprese. Víte, jak? Představíme si, že skončí. Že nám ji někdo vezme. Že někdo, koho milujeme, odejde. Což se jednou nevyhnutelně musí stát. Ale musíme kvůli tomu být nešťastní už teď?
Když jakoukoli hmotu domyslíme do atomů a jader, lekneme se, že držíme vlastně potenciální nukleární...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům