6) Nemusíme čekat na omluvu, abychom odpustili
Vyrůstal jsem v paneláku. Na patře se pohádali sousedi. Dnes už nevědí proč, ale od té doby spolu nemluví. Každý si vzpomíná, že měl pravdu (tu svou) a že ani jeden se druhému neomluvil. Tak proč by si odpouštěli? – toť jejich logika.
Myslel jsem si, že je to v pořádku. Že stejně mám řešit i spory se spolužáky a všemi láskami. Jenže s léty jsem zjistil, že život se stává daleko lehčím, když se naučíme přijmout všechny omluvy, které nedorazily. Ne, není to překlep. Ať nám jiná osoba ublížila sebevíc, klíčem k překonání toho, co nám provedla, a k našemu vlastnímu štěstí je být vděčný za každou zkušenost, a to pozitivní i negativní. Být vděčný znamená tomu člověku říct toto: “Děkuji Ti za lekci.”
Zášť a zloba, které v nás bublají, nejsou nic víc než plýtvačem našeho štěstí, času a energie. Jako bychom nepříteli pronajali parcelu ve své hlavě a chtěli, aby nám minulost doživotně připomínal. Odpuštěním tuto parcelu zabavujeme. Odpuštění je slib – takový, který dáváme jen sobě. Zavazujeme se jím, že už nadále nebudeme používat neovlivnitelnou minulost proti tvárné přítomnosti.
Odpuštění není amnestie, kterou bychom poskytli mizerovi, jaký nám ublížil. S tím to nemá co dělat. Odpuštění je prominutí sobě, zahození našeho vlastního traumatu. A za to, že se chceme přestat trápit, se nám nemusí nikdo omlouvat.
7) Někteří lidé jsou prostě špatní
“Toto je Béda, Tvůj nový kamarád. S tím si koukej hrát,” přivedli mi rodiče do pokoje syna od své návštěvy. Pak mě poslali rovnou na pionýrský tábor, kde jsem se měl pět týdnů programově kamarádit s dětmi, které jsem vůbec neznal a často jsme neměli nic společného. Bylo mi devět a bulel jsem jako želva.
Měl jsem pochopit, že s každým, kdo mi vstoupí do cesty, bych měl vyjít. Že každý musí být můj kamarád. Že na každého staršího musím dát. Tak mi byli představeni i učitelé – musel jsem kývat i tehdy, kdy jsem s nimi nesouhlasil.
Nucená přátelství a povinné respektování těch, kteří si respekt nezaslouží, považuji za velký zločin na dětech. “Ty už si s ním nehraješ? Ale vždyť je to tak hodný chlapeček. Ostatně tatínka má na...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům