Je po svátcích. Očekávám šťastné odpočinuté tváře, a co nevidím?
Dnes jsem potkal 3 pozoruhodné páry:
1) Dva žáky s hlavou v dlaních – udělají dnes přijímací zkoušky na střední školu?
2) Dvě bledé slečny – uspějí dnes u přijímacího pohovoru do zaměstnání?
3) Dva manažery snídající antidepresiva – zvládnou dnes důležité obchodní jednání?
Tři různé páry, jeden společný stres: co když to nevyjde. Co když učitel, náborový manažer, obchodní partner zjistí, že nejsem “dost dobrý, chytrý, silný”. Co si pak o mě pomyslí tetičky, babičky, soused.
Šmankote!
Všechny čekají výzvy. To je dobře. Všichni k nim ale přistupovali tak, aby svému okolí dokázali, kdo jsou a co umí. Neměli by to dokazovat především sami sobě? Neřítí se do záhuby už tím, jak přemýšlejí? Proč nám tolik záleží na tom, co na naše výsledky řekne okolí?
Všichni jsme jiní. Není technicky možné vyhovět a zavděčit se všem. Ať děláme, co děláme, vždycky se to někomu bude líbit víc, někomu méně. Vždycky bude někdo kritizovat, jak přemýšlíme, jak se rozhodujeme a jak jednáme, protože on přemýšlí, on se rozhoduje a on jedná jinak. Jen proto, že u někoho jiného podle jeho...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům