Co to slyším? Že byste hodili flintu do žita, protože nějaký rok nemá cenu? Pak mi dovolte, abych Vám připomněl dar, který si plně neuvědomujete. Když to zjednoduším, každý jsme vítězná spermie. A víte, jakou pravděpodobnost jsme měli na startu, že právě my vyhrajeme? 1 : 5 000 000. To je přibližně totéž, jako že vyhrajete první ve Sportce. Nakládáme s tou výhrou podle toho?
Povím Vám o dívce, která mě v dětství ovlivnila nejvíce. Vlastičce bylo 13 let, když se jednoho rána probudila a vůbec se nemohla pohnout. Vzácný druh obrny, diagnostikovali lékaři a dali Vlastičce maximálně 7 let života. Všichni jsme ji litovali a hořekovali, protože jsme byli hloupí, nedopřáli jsme jí ani těch 7 let a v našich představách již zemřela. Ona se na nás za to velmi zlobila.
Dříve to byla průměrná dívka, tím krutým ortelem se báječně proměnila. Ačkoli na vozíčku, s ochromením, které se den za dnem prohlubovalo, a vyměřeným časem se stala nejpozitivnější bytostí, jakou jsem dodnes měl tu čest potkat. Stačila se naučit čtyři jazyky, hrát na šest hudebních nástrojů, absolvovat těžké gymnázium, zahájit prestižní vysokou školu. Zemřela v 19 letech, ale za těch 6 let zažila a poznala víc než mnoho jiných lidí za 60 let. Vlastičce, svým způsobem, život stačil. Naplnila ho po okraj a odešla nezapomenutelná a s úsměvem. Její poslední slova, u kterých jsem byl, zněla: “Petře, nebreč. Všichni jednou nebudem.”
Všichni víme, že život je krátký a smrt čeká na každého z nás. Přesto jsme smrtí bůhvíproč překvapeni. Chováme se jako děsně důležitý člověk, který...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům