Jsme úsměvná individua. Když jde o druhé, máme plná ústa zaručených rad, co by měli změnit a jak je to jednoduché. Ale když máme poradit sami sobě, kroutíme se jako hadi a hledáme důvody, proč to nejde a jak je to složité. Co si jednou stoupnout před zrcadlo a představit si, že to Vy radíte – Vám?
Ptáte se, proč se tak odlišně chováme k sobě? Je to prosté. Protože za jiné nemáme žádnou odpovědnost. O to raději jim radíme. Když dají na naši radu a uspějí, přisvojujeme si veškeré zásluhy. Když na nás dají a neuspějí, nějak zapomínáme brát telefon nebo se vymlouváme, že jsme to, Ty popleto, mysleli jinak. Když na nás nedají, v každém případě je kritizujeme. A když si pak natlučou, smějeme se jim a bijeme se v prsa: “Vidíš! Já Ti to říkal!”
Přestaňme chvíli řešit jiné lidi. Odpovídat jim i ptát se jich. Najděme si chvilku pro sebe. Naučme se být sami sobě svým nejlepším přítelem. A je to nutné, protože tím, že si nedokážeme poradit, nebo se opravdu řídit předsevzetími, které si ve svém nejlepším zájmu dáme, si jsme spíše největšími nepřáteli. Odhodlání, vůle, vytrvalost, sebeúcta a sebevědomí – tak poznáte člověka, který ostatním sděluje: “Mně nemusíte radit ani hodnotit. Já si sebe vážím.”
Co to znamená vážit si sebe? Především...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům