Stává se to pozvolna, jak rosteme. Dozvídáme se totiž o sobě i druhých více. Zjišťujeme, co dalšího chceme, a uvědomujeme se, že toho nedosáhneme bez změny. Někdo už přerostl svůj životní styl, někomu přestává sedět okolí. Lidé, s nimiž jsme dlouhá léta žili, jako by se odcizili, náhle vidí skutečnost a naše životy jinak než my. Milujeme společné vzpomínky, jenže neumíme si představit budoucnost. Jsme z toho nešťastní, ale to jen proto, že jsme nepochopili život. Tak to prostě je.
Od narození se všichni měníme a rozvíjíme. Prošli jsme tím, co nás posílilo a nasměrovalo dál, ale zpátky se už nemá smysl vracet, protože žádnou novou lekci se na starém místě nenaučíme. Proč bychom si měli stále opakovat první třídu základní školy, když potřebujeme postoupit dál? Stejné je to v osobním životě – nic v něm není trvalé, vše je dočasné. Naše tělo, majetky i vztahy.
Ne všechny věci a postavy z minulosti nevyhnutelně patří do přítomnosti. Trvat zejména na vztazích, které vyšuměly, znamená zůstávat v časech a místech, jaké už neexistují. Vznášet se ve vzduchoprázdnu. Nicotě. Naplnit i svůj život – ničím. Hnout se dál ovšem neznamená vymazat a zapomenout vše krásné, co bylo. Naopak, znamená to jen začít objevovat vše krásné, co bude.
Jediný způsob, jak se v životě posouvat a těšit, je věnovat pozornost těm změnám, které na nás působí pozitivně. Nezáleží na tom, odkud a jak do našeho života vstoupí. Aťsi třeba nečekaně!...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům