Začal jsem se scházet se čtenáři. Mnozí přátelé se ptají proč.
Proč?
Protože když čtu problémy druhých jen v mailech nebo zprávách na sociální síti, znám jejich problémy, ale neznám je samotné.
Jedna dívka, jejíž problém mě velmi trápil, mi napsala: “Jsem na dně. Pomohlo by mi už jen to, kdybyste mě vyslechl.” Říkám: “Jistě, v kolik se chcete sejít?” A ona: “V sedm na skypu.”
Skype? Face? Neznám tyhle podniky? To je v centru města? Někde v parku? Nebo u vody? Ne, nechci se dívat na elektronické lidi, chci skutečnýma očima vidět do skutečné duše, slyšet nejistoty v hlase, vnímat časové prodlevy, když si čtenář(ka) není svou cestou, kterou se vydala nebo chce vydat, jist(a).
Za týden dopisování jsem ji nepoznal tolik, jako za 35 minut v restauraci.
Dnes ráno mě otevřeným oknem probudil smích a pláč dětí. Vyšel jsem do parku a tam nebyl nikdo. Pochopil jsem, že jejich hlasy pronikaly ven opět zevnitř od nějakých obrazovek. Jakou asi mají na tapetě přírodu? Jaké vtipné příběhy na YouTube zažívají? A proč to vše nemohou prožívat in natura? A to je venku nádherně. Vzpomněl jsem si na Garyho Turka, který...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům