1. Hotový absolvent univerzity
Mnoho lidí se diví, jak mohli outsideři jako Ingvar Kamprad nebo Richard Branson vydělat miliardy, když měli podprůměrné vzdělání. Ale já se ptám: Odkdy záleží na oficiálním vzdělání?
Je úplně jedno, kolik tříd vyjdete, když v sebevzdělávání pokračujete, ideálně neustanete po celý život. Z pohledu Kamprada, Bransona i nejbohatšího Evropana Amancia Ortegy či nejlépe placeného manažera na světě Larryho Ellisona byla jakákoli další školní docházka přítěží, protože je směrovala někam, kde se necítili tak přesně, a kradla jim čas, který oni využili ke zdokonalení se přímo v praxi, za běhu, v konkrétním oboru a těch činnostech, v nichž se rozhodli realizovat. Tím, že opustili všeobecný vzdělávací systém, daleko dříve se velmi konkrétně vzdělali v tom, co potřebovali. Praxe byla v jejich případě víc, než kdyby absolvovali všechny univerzity světa.
Pro většinu absolventů univerzit tubus s diplom, který si odnášejí z promoce, představuje nebezpečnou časovanou nálož. Záleží na absolventovi samotném, zda zapálí roznětku. To znamená zda diplom pověsí na stěnu, rozvalí se na kanapi, dá nohy na stůl a čeká, kdo mu zavolá se žádostí o práci. Jsem přece king, mám Univerzitu Karlovu, Harvard nebo Oxford! – myslí si lidé, kteří velice brzy vystřízliví. Nikdo na ně totiž není zvědavý. O člověka, který je hotov se svým růstem, nestojí žádný rozumný zaměstnavatel.
Daniel Křetínský, sám absolvent práv na Masarykově univerzitě v Brně, dokonce říká: “Když nabírám nové lidi, vůbec není podstatné, jakou mají školu. Důležitá je pro mě osobnostní charakteristika, schopnosti a stávající úroveň znalostí. Nemyslím si, že slavná zahraniční škola je něčím, co zásadně ovlidní možnost uplatnění. Třeba vlastnictví titulu MBA pro mě samo o sobě není žádné kritérium, které by uchazeče posouvalo kamsi výš. Při přijímacím pohovoru to má nulovou relevanci. Podstatné je, na jaké úrovni znalostí a uvažování daný člověk je, a nikoli cesta, kterou se na tuto úroveň dostal.”
Mít jakékoli vzdělání, třeba vysokoškolský, je pouhý předpoklad uplatnění v praxi. Vyznat se v knize receptů ještě neznamená umět vařit. Absolvent, který nepochopí, že na sobě musí nadále pracovat – minimálně proto, aby šel s dobou -, zamrzne ve věku, v jakém opustil univerzitu. Je nepoužitelný pro praxi, natož pro jakoukoli pozdější dobu. Nějakou práci najde, ale… je tou prací to, co chtěl?
Naopak lidé vykopnutí ze škol nebo zaměstnání mají v sobě ohromný motor dokázat světu, že za to stojí. Jsou odhodláni překonat jakékoli překážky, které jim život naházel do cesty. Dělají chyby, ale to dělá každý, kdo se ocitne v praxi. Usilují o růst, protože poznali nevíru. Zjistili, jak je silná – jako plnokrevník, který Vás může zadupat, ale také si ho můžete osedlat. Tito lidé padají, ale opět vstávají. Pracují na sobě s o to větší vervou. Protože mají ohromnou motivaci. A pak se stane, že Kamprad, dyslektik, vybuduje...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům