Proč se tedy u nás tolik šikovných a chytrých lidí nevěnuje práci, která by je bavila a v níž by dost možná excelovali? Proč je brzdí jen to, že s jejich nápadem už někdo přišel? Proč se pořád ohlížíme na konkurenci, než abychom se svou osobou konfrontovali sami sebe? Protože jsme mnohdy raději, když nemusíme nést odpovědnost za své činy a myšlenky, když nás nikdo nesoudí a když se v našem životě nic zásadního neděje. Pak jsme ovšem zkostnatělí stejně jako pražské metro. Stěžujeme si, ale vlastně nestojíme o zlepšení. Raději než způsoby hledáme výmluvy.
Nechtěl jsem srovnávat Prahu a Dubaj, protože jde o nesouměřitelné soupeře. Vůči Dubaji by to nebylo fér. Praha totiž nestojí na písku, ale na úrodné půdě. Má k růstu veškeré podmínky, dostupné energie a možnosti. Ano, netryská tu ropa ze země, ale máme jiné přednosti. Arabští přátelé mi vždy říkají: Když nás chceš pobavit, vyprávěj nám o nějakých výmluvách Čechů. Nejoblíbenější jsou tři bajky:
O tom, že pořád na práci nemáme čas. Arabové, a to žijí v nesrovnatelně větším dusnu než my teď, tvrdí, že čím jsou zaneprázdněnější, tím jsou produktivnější. Je to logické. Kdo není vytížený, dokáže i jednu činnost vydržet dělat celý den, protože NA NI MÁ celý den. A stejně ji nedodělá, když ji může odložit. V Česku...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům