Když jsem do nového vydání časopisu FC psal o neobvyklých rovnátkách, netušil jsem, že s nimi přijdu tak brzy do styku a bude z toho trapas. Protože je sám nepoznám. Stalo se to tak:
Rád vznáším komplimenty. Na letišti v Dubaji jsem jedné cizince pochválil krásný rovný chrup.
– “Však také mám rovnátka,” usmála se.
– “Chcete říct: Měla jsem…”
– “Ne, stále mám.”
Musím si dojít k očnímu, pomyslel jsem si. V jejích ústech jsem nic neviděl.
V tom si cosi vyňala.
Užasnul jsem.
Stále si nemůžu zvyknout, protože jsem sto let za opicemi. Za rovnátka jsem vždy považoval tu drátěnou svěrací kazajku, za kterou se zuby nikdy nedaly pořádně vyčistit, ulpíval na ní plak, takže pomůcka, která měla člověku pomáhat, paradoxně spoluvytvářela kaz. Nemluvě o píchancích, když se uvolnil drátek nebo zámeček.
Ale tohle byl průhledný měkký plast.
– “Už mám třináctou formičku,” řekla s tím, že nejde o jeden nosič na celou dobu, ale o sadu čtrnácti až čtyřiceti takových fólií (počet záleží na velikosti vady zubů). Každá z formiček je o fous jiná, padne jako ulitá jen asi na dva týdny a během tohoto období svým stálým působením dokáže posunout zuby v požadovaném směru asi o půlmilimetr. Pak se nasadí další formička, jako kdyby “převzala štafetový kolík”, a pohne zoubky o další půlmilimetr.
Střídání formiček podle...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům