Včera před povinným zážitkem mé generace, koncertem kapely Lucie, jsem počítal:
Moji vrstevníci, přátelé, převážně podnikají. Jejich rodiče nikoli.
Moji přátelé nemají přehled o televizních seriálech. Jejich rodiče perfektní.
Moji přátelé zřejmě nechodí k volbám, nikdy o tom nemluví. Jejich rodiče určitě nechodí k volbám, pořád o tom vyprávějí.
Moji přátelé jsou hodně pozitivní. Jejich rodiče většinou silně negativní.
Až se někdy divím, že moji přátelé pocházejí ze svých rodičů… že vůbec dokázali začít podnikat… že vůbec překonali odpor svých vlastních rodičů.
A pak jsem si uvědomil, že na tom nejsem jinak.
Můj taťka je jinak hodný, ale svět má jednoduše rozdělený: na Rittigy a Janoušky, tedy ty, “kterým se daří, tudíž musejí krást”, a ty, “kterým se nedaří, tudíž nekradou”. Neexistuje nic mezi. Já tedy patřím do škatulky kmotrů. A podle toho se mnou jedná. Jeho pomatení politikou vyvrcholilo, když vlastnímu kamarádovi, který přišel o zaměstnání, vpálil: “Vždyť si to zasloužíš. Volil jsi ODS.”
Mrzí mě to, protože mám tátu rád a vidím, kolik rodičů mých přátel si prostěžovalo celý život. Ve čtyři z práce, doma kanape, televize, pivo. Takto skoro padesát produktivních let. Bez pochopení, že život nemá reklamační oddělení. Že čas, který ztrácíme, se už nikdy nebude opakovat. Že všechno je jenom jednou.
Poslední tři věty většinou každého člověka doženou. Někoho dříve, někoho později. Můj velký kamarád v letargii, stereotypu a obviňování, že za to může režim...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům