Můj dědeček nepodnikal, ale jako by se dělo. Podnikal totiž sám se sebou. Budoval si zaměstnaneckou kariéru. Snil o tom, že jednou bude tramvaják a otáčet tou klikou. Ale k tomu musel projít od píky vším – byl tedy i prodavačem jízdenek (tehdy ještě přímo ve voze) nebo strašně přísným revizorem. Když jsem byl malý, dal mi k Vánocům záhadný podlouhlý balíček. “Peťulko, obsahuje nejlepší radu do života.”
Netrpělivě jsem strhl mašli a vytáhl – cedulku. Na ní stálo: Na pozdější reklamace se nebere zřetel. Čím jsem starší, tím více té tabulce rozumím. Cokoli nám nevyhovuje, řešme hned. Zapomínat se nevyplácí. Čím by tedy naši rodiče měli začít, aby jim neprošla záruční lhůta života? Co by měli více říkat a dělat?
1) “Živote, mám Tě rád”
Táta se mě jednou ptal, co je podle mě ta příležitost? Já ji chápu stejně jako lásku nebo zdraví. Je to cosi, jehož hodnotu si uvědomujeme, až když to ztratíme. Je to cosi, co prováháme svým čekáním a zevlováním po všem kolem.
Každý člověk, který chce vidět příležitosti, by je především měl začít hledat. Oceňovat maličkosti, které má, a přemýšlet, jak do života přitáhnout věci, které mu chybí. Funguje to právě jako ve vztazích. Možná to vůbec není tak, že bychom druhé neměli rádi. Jen jim to neumíme říkat. Jen jim to neumíme dokazovat. Když už promluvíme, daleko spíše rozdrtíme druhé srdce slovy, která neměla být vyslovena, zatímco ty, kterými bychom šetřit neměli, naopak zapomínáme. Nejsou pro nás důležité. Naším standardem se stalo mluvit, když vyčítáme. A tak jsme se naučili i přemýšlet. Co je dobré, pro nás už není zajímavé.
“Mám Tě rád” je první krok ke schopnosti vůbec vidět příležitosti, které nám už začaly unikat.
2) “Děkuji”
Události, věci a lidé nemají hodnotu podle nějakých obecných tabulek. Pro každého z nás znamenají přesně tolik, jakou hodnotu jim přisoudíme. Já jsem to pochopil o svých čtrnáctých narozeninách, když mi babička dala košili. Byla z uměliny, obnošená a samozřejmě dávno z módy, ani netajila, že je po mém druhém dědečkovi, kterého jsem si ani nepamatoval.
Přesto věřila, že mi dává to nejlepší, co má. Chtěla ji vidět na mně, měla radost, já vůbec. Když odešla, strhl jsem ji ze sebe, řekl rodičům, že na mě všichni...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům