Když je čas, rád se scházím se čtenáři. Na včerejší schůzku přišel zachovalý mládenec středního věku náramně vybaven: pod paží svazek výtisků časopisu FC za poslední dva roky, v nich stovky záložek. Vyčítavě povídá: “Tihle všichni lidé zbohatli tím, co bych dokázal i já. Neudělali nic výjimečného. Proč tedy nejsem bohatý já?”
– “A co jste udělal Vy?”
– “Já? Ještě nic, promýšlím to.”
Bingo, měli jsme příčinu. Za 14 sekund.
Požádal jsem číšnici o papír A4 a muže o sepsání všech jeho kroků, které podle něj povedou k úspěchu. Byl toho dlouhý sloupec, něco napsal i na druhou stranu. “Děkuji. A do pravého sloupce mi vyznačte, které z těch kroků jste už uskutečnil.” Ohryzl tužku a odložil ji. Nic. Vůbec nic ještě neudělal.
Samozřejmě jsem vyslechl rozbor, proč ještě nebylo možné cokoli uskutečnit a že brzy bude příhodná doba. “Budiž,” překvapil jsem ho, “tedy za týden tady touto dobou. A jsem zvědav na Vaše pokroky.”
U lidí mi nevadí stesky, že se někdo jiný má lépe. Vadí mi ovšem, když ten, kdo si stýská, nedělá nic pro zlepšení. Přemýšlení není čin. Na světě je 7 miliard mozků, které chrlí nápady. Nápad má nulovou hodnotu bez uskutečnění. Jen čin dělá výsledky.
Neúspěšní lidé nejsou hloupí. Naopak, jsou velmi přemýšliví. Velmi. Přemýšlejí natolik, že přemýšlejí až příliš. Dokážou řešit každý malý problém. Řeší ho z takové blízkosti, až se ho leknou, protože každá věc se přiblížením zvětší. A když se zvětší problém, jde z něj strach.
Andreas Kalcker, skvělý lékař a nepřítel Rockefellerova farmaceutického...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům