Všichni děláme chyby. Díky tomu můžeme velmi jednoduše obviňovat a špinit ostatní. Své děti, přátele, partnery i kolegy. Ano, určitě i oni dělají chyby. Jako my.
Chyba je nezbytnou součástí rozvoje. Jenže nerozvíjí se každý. A to přesto, že každý dělá chyby. Jak je to možné?
Protože aby se člověk zlepšil, musí odstranit chybu. A aby odstranil chybu, musí si ji předně uvědomit. A aby si ji uvědomil, musí si ji přiznat.
Pokrok znamená krok do míst, kde jsme ještě nebyli. Pokroky dělá ten, kdo zkouší dělat věci jinak nebo lépe. Pokaždé hrozí, že udělá chybu. Přeloženo: Pokaždé hrozí, že se poučí. Dokáže to ale jen tehdy, pokud přebírá plnou odpovědnost za své kroky. Pokud z nich neviní druhé. Protože jen tak je schopen chybu nejen udělat, ale i si ji uvědomit.
Přiznat si chybu je předpoklad úspěchu. Jen tak se můžeme zaměřit na to, abychom byli příště chytřejší, rychlejší, kreativnější, prostě lepší.
Obava, která nás dokáže nejvíce ochromit, je obava z neznámého. Co totiž známe, tomu už víme, jak se postavit.
Paradoxní je (a můžete se o tom přesvědčit, když si své obavy budete zapisovat), že většina tísnivých obav z neznámého se nikdy nenaplní. A když přece jen k problému dojde, téměř nikdy nemá tak hrozivé dopady, jak jsme se domnívali. Nehledě na to, že je ohromně posilňující překonat jakýkoli strach.
Když mě francouzský instruktor tandemových seskoků nad Ženevou nekompromisně vystrčil z letadla, první chvíle jsem nemohl věřit, že opravdu žiju. Že jsem opravdu v prázdnu. Byl to jeden z nejúžasnějších pocitů, kdy jsem křičel: “Já to dáváááám!”
Ten pocit je úžasnější, když jste žádný podobný dlouho nezažili. Proto pojďte do toho. Udělejte něco, čeho jste se dlouho báli.
Buď zjistíte, že to nebylo tak hrozné, jak jste si mysleli. Anebo, což je pravděpodobnější, budete naprosto nadšeni, že jste to překonali. Pyšní sami na sebe.