Věřil jste někdy, až bezhlavě, nějakému rozhodnutí a ono Vás zavedlo do slepé uličky? Hořekovali jste: Proč mě intuice tak podvedla?
Vsadili jste se někdy na vnitřní hlas a teď se musíte za posměchu okolí vracet v hanbě, protože se to ukázalo jako chyba, prohra, neúspěch?
Zažili jste někdy přesvědčení “Tohle je ten pravý člověk, pravý vztah”, užívali si chemie a souznění někde mezi nebem a peklem, jenže ten vztah se pak ve vteřině, jedinou informací, událostí nebo zkušeností, fatálně zhroutil?
Čemu tedy máme věřit?
Můžeme vůbec ještě věřit sobě i v nějaké lepší příště?
Ale no tak!
Asi všichni máme svou třináctou komnatu a v ní uzamčené jako v trezoru své největší prohry a neúspěchy. I já. Nesu si je s sebou jako outěžek, ale každé z nich si vážím a čím více si je uvědomuji, tím větší mám respekt k tomu, čím jsem si musel projít a co překonat. Nevyčítejme své hlavě, že nám staré rány někdy otevírá a minulost, s níž jsme se dlouho smiřovali, nám v nejtěžších chvílích znovu připomíná. Proč to vůbec tělo dělá?
Předně, prohry a jejich připomínání jsou dvě z nejlepších služeb našeho těla. Nebýt proher, nenaučíme se překonávat a růst. Bez neúspěchu bychom nikdy nebyli pokorní, což by nás velmi rychle zahubilo (případ ctižádostivého, ale nesoudného podnikatele, který zbytečně zaplatil nejvyšší cenu, v příštím vydání časopisu FC 4/2014). Bez chyb bychom nikdy nepřemýšleli o vylepšení, bez porážek bychom se nikdy nehnuli z místa. Kdo se nehýbe, stojí. A stojatá voda dříve nebo později hnije.
Životní prohry bolí. Strašně. A je to dobře. Jinak by nám nevadily. Lhostejně bychom nad nimi mávali rukama. Jen si představte, že byste byli tělo a dávali svému majiteli všemi formami najevo, že je v průšvihu. Že takhle nesmí pokračovat. A on by Vás ignoroval a ukazoval by na vládu, šéfa, kolegy, partnerku, že oni mohou za jeho bídu, ne on sám. Protože by si chybu nepřipouštěl, svůj růst by házel za hlavu. To by bylo k zešílení, že?
To, že si prohry nosíme s sebou, je kruté jen zdánlivě. Člověk vypadá jako jediné zvíře, které je schopno kvůli jedné chybě trpět mnohokrát – pokaždé, když si na ni vzpomene. Jenže tohle je na tělu to nejlepší. Právě v nejhorších krizích si potřebujeme připomenout, co špatného jsme zažili. Zní to paradoxně? Vůbec ne. Protože v nejhorších krizích posilujeme, už jen si uvědomíme, co všechno jsme v předchozích letech zvládli. Natož...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům