Včera do Reiters Allegria Spa Resortu přijel bohatý Ital. Jeho karmínové Ferrari burácelo na celé nádvoří rakouského hotelu.
Večer za ním do baru přišla jeho partnerka, vysoká gazela, velmi nákladně zdobená, pro klíčky a platební kartu. Jela zřejmě na výlet.
“Gold-digger?” švihl po mně s úsměvem, když si povšiml, že sleduji její nohy při odchodu.
Tím slovem naznačil, zda ji mám za zlatokopku. Otřásl jsem se, nemám rád to slovo. I ženy mají právo na velké sny. Jenže to mají jaksi složitější. Očekává se od nich mateřská role a výchova dítěte, která spolkne velkou část produktivního věku – vychované dítě se totiž nedá koupit v supermarketu, zatímco s jachtou, domem, autem je to snazší. Stojí jen peníze.
Kdy si vlastně mají ženy splnit své velké sny, když ani mnozí muži to nestihnou za celý život?
Zastávám proto zaostalý názor, že spokojenost ženy je vizitkou muže. Ital jej přijal s úsměvem, přisedl si a poručil nám menta branku, rakouský mátový likér, aby se svěřil: “Upřímně, kde bych bez ní byl? Asi řadovým právníkem v průměrném zaměstnání. Bez ní bych neusiloval o otevření vlastní advokátní praxe a o vysoké cíle. Je náročná, ale mě to žene vpřed.”
Říká se jim zlatokopky. Se zlatem opravdu souvisí – ke zlatu nás totiž dokopou. Možná by se jim mělo spíše říkat zlatodokopky. Každé podnikání je totiž běh na dlouhou trať. Podnikatel, který chce uspět, musí vydržet. Musí být i v 5678. den podnikání do svého cíle stejně zapálený jako v první den.
Řekněte mi, co Vás dokáže držet v tempu třeba i dvacet let? Vize? Že by...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům