1. Praxe není to, co jsme studovali
Jistěže se všechno s léty mění. Než dostudujete práva, platí jiné zákony. Než dostudujete technické a technologické obory, vývoj se posune. To je normální. Zarážející však je, když studium a praxe jsou dva diametrálně odlišné světy.
Já jsem to pochopil na vlastní kůži z opačného konce, než je běžné. Nejprve jsem poznal praxi a poté studia. Přál jsem si totiž být novinářem. Rok poté, co jsem nastoupil jako elév do celostátního deníku, mě přijali na žurnalistiku, kde mě k mému údivu učili to, co jsem (dosud) nepotřeboval, a neučili mě to, co bych potřeboval. Pochopil jsem, že škola je o teorii, ne praxi, a ze žurnalistiky jsem raději přešel na práva, vhodnější praktický doplněk pro novináře.
Zažili jste naopak, že jste vystudovali obor a pak Vám v praxi neseděl? Cítíte se oklamáni, považujete to za ztracená léta? Zbytečně, formální vzdělání se nikdy neztratí, je to jako základ při stavbě libovolného domu. Možná Vás tehdy bavil spíše způsob výuky, spolužáci, kantoři než samotný předmět. Možná jste povahou teoretik a realita oboru je už příliš tvrdá, těžká či již neperspektivní. Nevadí. Ale je nutné podle toho jednat.
Vzdělání je předpokladem uplatnění se v oboru, ale ne tehdy, kdy nás obor přestane bavit a měli bychom se k němu přemáhat celý život. Ne, život je příliš krátký na to, abychom trávili celá desetiletí s nechutí.
“Jediný způsob, jak odvést skvělou práci, je milovat to, co děláš.” Steve Jobs
2. Bojujeme jen o to udržet se v průměru
Abychom nepracovali s nechutí, musí nás obor bavit. A lidi většinou baví to, v čem jsou dobří. Pokud ve své profesi nejsme dobří, přestože pracujeme pilně a snažíme se všemi způsoby držet krok s okolím, nejspíš to nebude obor pro nás.
Já vím, je moderní vyrábět mobilní aplikace. Ale ne každý tomu rozumí.
Je velmi prestižní být lékařem nebo právníkem. Ale ne každý na to má kůži.
Budeme-li k sobě upřímní, uvědomíme si, zda jsme si studijní obor nevybírali spíše pod tlakem rodičů, doby, společenské objednávky. A vůbec jsme nezohlednili, v čem se sami cítíme nejlépe, tedy v čem se budeme rádi rozvíjet třeba i po pracovní době, aniž bychom se k tomu museli znásilňovat.
Můj známý je majitelem sítě soukromých mateřských školek. Přitom má jen učňák. A nejen to, vyučil se na řezníka. Nikdy poté už nevzal do ruky sekáček a jeho rodiče neměli ovárek, na který se tolik těšili. Jemu totiž učiliště pomohlo definovat, co si NEPŘEJE dělat. Zjistil, že chce dělat něco úplně opačného než porcovat zvířecí...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům