No jasně, jiní lidé. Mají vděčné téma na klevety.
Hlavně, aby jim dlouho vydrželo – potřebují člověka v nesnázích udržet co nejdéle na dně. Nejlépe dovést to k hořké pointě.
Já se ale ptám: Kdo jsou ti lidé, kteří soudí náš život?
Možná dříve, než na nás začnou ukazovat prstem, by se měli ujistit, jestli mají sami čisté ruce.
Ženy si tak připadají, když je muž opustí. Musel mít přece důvod, spekulují. Určitě nejsem dobrá. Už nikdy nebudu pro nikoho dost dobrá…
A jéje, je to tady.
Kdykoli se v životě snažíme vyrůst, začneme nahmatávat někam, kde to neznáme. Kdykoli chceme dojít do místa, kde jsme ještě nebyli, jdeme tak trochu naslepo. Riskujeme. Jestliže riskujeme, nemusí to vyjít. Ale může. To je podstata růstu. Růst předpokládá chybu. Kdo neudělal v životě dost chyb, znamená to, že toho dost nezkusil.
Nehledě na to, že žena by nikdy neměla přemýšlet o důvodech či nedůvodech mužovy náklonnosti. Kde je důvod, tam není láska. A žena si zaslouží být milována bez důvodu. Ne proto, že je sexy, roztomilá, vzdělaná nebo vtipná. Ale už proto, že je.
Žena, která dokáže překonat rozchod, osamění a výchovu dětí na vlastní pěst… to nevypadá na beznadějný případ. Skoro naopak, na obdivuhodný.
Představte si mít po svém boku člověka, který s pokorou a vírou překonal nejtěžší překážky v jeho životě. Nezlomil se a šel dál. Připadá Vám takový člověk ztracený? Mně naopak. Je to, zdá se, docela silná osobnost.
Napoleon řekl: “Být poražený je dočasný stav. Vzdát se je to, co ho dělá trvalým.” Jistě, chybí-li člověku sebedůvěra, je náročné se...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům