Hm, máme mezi sebou věštkyni? Snad by se tomu dalo věřit, kdyby život byl neměnný. Jenže on není. Život je neustálá změna. A pokud jde o nového partnera, stačí tak málo. Není nutné hledat dokonalého partnera. Stačí ho dokonalým vidět.
No, i když, vidět… Láska je slepá. Přece i mámy nás milovaly daleko dříve, než poprvé zahlédly naši tvář. Lásku je dobré méně vstřebávat našimi známými smysly. A už vůbec není nutné ji příliš řešit. Vždyť láska je jenom slovo. A slovem zůstává, dokud nepřijde člověk, který mu dá význam.
Jak? Tak, že Vám může být jakkoli těžko, ale on bude vědět, co právě teď potřebujete, aby Vám bylo lépe. Není nutné nic světoborného. Žádné velké dary. Žádná velká slova. Ne, úspěch ve vztazích není o luxusu. Někdy stačí obyčejné objetí. A pro skleslého má hodnotu zlata.
Kuš. Ale je. Maminky to mají vždycky snazší. Děti jsou tím důvodem.
Někdy nás matou tím, když jsou veselejší než my. Jenže, jak už to bývá, ti, kdo rozesmívají druhé, mohou být naopak ti nejsmutnější. Jich se totiž nikdo neptá, co je trápí. Protože oni jen utírají slzy druhým. Děti tohle dokážou. Proto má smysl bojovat už za ně. Za jejich skutečný úsměv. Jejich štěstí.
A taky je dobré bojovat za sebe. Za svou budoucnost. Za své poučení. Někdy holt platí, že čím více ukazujeme, že bez druhého nemůžeme žít, tím více důvodů mu dáváme, aby nás bral jako samozřejmost.
Naučme se zavírat za minulostí dveře. Otevřít současně dveře do budoucnosti totiž nejde – jedny z dveří nám zabouchává průvan. Musíme si vybrat, kterých se chceme držet.
Já radím: Nesnažme se oživit, co zemřelo. Snažme se být s tím, kdo si uvědomuje, co má, když to má. Ne až když to ztratí.
Možná se hrabete ve starých albumech. Přehráváte si staré scény. Uvědomme si, že lidé se prostě mění. Ale vzpomínky moc ne.
Smiřme se s tím, že...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům