On je svůj, říká se s poťouchlým úsměvem o lidech, kteří nějak vybočují. Ano, ten člověk je svůj. A čí by měl být? Sebevědomý člověk bývá svůj, má svůj život, protože jeho život nikomu jinému nepatří. Nikdo druhý se nebude nikdy zodpovídat z chyb z našem životě. Jen my. Proto je důležité, abychom zůstali svoji.
Kdo je svůj, nemá potřebu těšit každého, koho potká. Ví, že každý s ním nemůže a nebude souhlasit, protože každý jsme jiný a nelze se zavděčit všem. Navíc nikdo jiný nerozhoduje o tom, kdo jsme a co dokážeme. Na tyto otázky umíme odpovědět jen MY SAMI svými činy.
V životě potkávám tři druhy lidí. Ty, kteří úspěšní jsou. Ty, kteří se za úspěšné považují. A ty, kteří by úspěšnými chtěli být. Legrační je, že všichni se chovají, jako by byli důležití. Až na ty, kdo důležití opravdu jsou. To jsou zajímaví lidé. Sví. Protože nepotřebují nikomu nic dokazovat.
Ti ostatní vyhodí každý půlrok celé jmění za statusové věci. Třeba za drahé oblečení. Drahé doplňky. Chtějí tím vyjádřit: Já také patřím k úspěšným – do Vašeho kmene. Ale já pak přijedu do Silicon Valley, kde vidím opravdu úspěšné lidi v odrbaných kalhotách a vytahaných tričkách, bez jakékoli kravaty. Směji se tomu, když se lidé oblékají prvoplánově draze a značkově, aby se neřeklo, že se oblékají špatně. Neuvědomují si, že to se bude říkat stejně – bez ohledu na to, jaké šaty na sobě mají.
Když se oprostíme od nutkání zapůsobit na každého, paradoxně uvidíme tím víc skutečně důležité lidi svého života – svou oporu. Říkáme jim obvykle přátelé nebo rodina. Poznáme je tak, že jim bude úplně jedno, kam míříme nebo o co usilujeme, přesto budeme mít jejich důvěru a respekt. Ať budeme mířit kamkoli, pokaždé se sebevědomím, protože budeme vědět, že tito lidé, na kterých nám záleží, stojí bezpodmínečně (to jest bez podmínek, co máme zrovna na sobě) za námi.
Ne, nepovedou nás. Nebudou za nás řešit problémy. Ale budou neustále nablízku ochotní nám pomoct. Ne proto, že věci děláme podle nich. Nýbrž proto, že je děláme podle sebe.
Ať se snažíme dokázat cokoli, náš cíl a naše motivace musí být vždy větší než naše výmluvy. Přiznejme si vlastnické právo ke svým myšlenkám a činům. Ano, když uvažujeme negativně, my jsme autoři a původci svých myšlenek. My jsme režiséři vlastního života. My to můžeme změnit.
Ve vlastním zájmu neosočujme okolí, že může za náš neúspěch. Nemůže. Přiznejme si, že jsme něco nezvládli, prohráli, u něčeho byli pozdě. Neomlouvejme své slabiny výmluvami jako “neměl jsem čas (nebo cokoli jiného)” či “nebyl jsem dost...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům