Na dcerku působí zvláštní magnet. Moře. Miluje ho. Říká mi, že taky chce být mořskou bioložkou se zaměřením na velryby. Delfíny už zná, často je tu vídají, tak jako v létě rejnoky. Ptám se, kde má malá školu. A Eva se směje. Ukazuje všude kolem sebe. “Nový Zéland je nakloněn mnoha alternativním formám vzdělávání. Charlottka se učí korespondenčně. Učím ji tedy sama. Sešity s vypracovanými úkoly dáme do poštovního pytle a zašleme učiteli na pevninu, který poradí, co zlepšit. Do telefonu mu Charlottka čte. A dvakrát ročně skládá zkoušky. Ano, doma, ale já jí nenapovídám. Je v mém i jejím zájmu, aby všechno uměla co nejlépe, a pak uspěla v přihlášce na klasickou univerzitu. Korespondenčně totiž může studovat jen do osmnácti let.”
Když se ptám Charlottky, že to musí být pohoda učit se doma, protočí se jí panenky. No jo vlastně, uvědomuji si, mámy jsou nejpřísnější učitelky. “Látku si připravuji z internetu nebo ještě z vlastních sešitů. Vše je jako v klasické škole, jen “v naší třídě” je pouze jeden učitel a jeden žák. Výhoda je, že se nemusím řídit osnovami a neučím spoustu zbytečných nesmyslů. A když vím, že Charlottku nebaví třeba matematika, upravím ji. Učí se počítat a měřit na zvířatech, které má moc ráda. Hned jinak přemýšlí a najednou jí to jde, když má říct, kolik kilo krmiva má nakoupit pro našeho pejska,” usmívá se Eva.
Denně začínají v 9 hodin. Přesně. To “ve škole zvoní”. “Charlottka je někdy i v pyžamu. Ale nešetřím ji. Mluvíme anglicky, kromě hodiny češtiny. Umí ji dobře. Nedávno jsme si zaletěli do Čech na tříměsíční prázdniny. Líbilo se jí tam, ale to víte, příroda je příroda....
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům