Lidé, kteří si nepřipustí prohru, rádi mluví. Myslí, že mluvením něco změní. Že vlastním vymlouváním nebo urážkami druhých přenesou odpovědnost na jiné, ušpiní je taky trochu. Ale žádné slovo, ani omluva, nikdy nestačí. Více než všechna slova světa zmůže jeden čin. To je nejlepší náprava.
Člověk dostal jedna ústa a dvě uši. Ne náhodou. Má více naslouchat než mluvit. Naše lícní svaly jsou uzpůsobeny na roztahovací pohyb. Vede k úsměvu. K tomu stačí používat pusu. A uši k naslouchání. To je víceméně všechno, co k moudré komunikaci potřebujeme. Úsměv jsme si již vysvětlili.
Nepotřebujeme druhé přesvědčovat o své pravdě. My pravdu máme. Tak jako má (svou) pravdu kdokoli jiný. Na světě je 7 miliard lidí, 7 miliard pravd. Je to proto, že každý máme jiný život i pohled na svět. Naši pravdu formují vlastní zkušenosti, vlastní vědomosti, vlastní metodika uvažování. Uši máme od toho, abychom se něco dozvěděli. Jsou náš přijímač. A zdroje zvuku jsou všude kolem. Ta spousta lidí, která má své zkušenosti – takové, jaké my nemáme. Moudrost není v tom vědět, kdy se postavit a mluvit, ale daleko častěji, kdy se posadit a poslouchat.
Uši jsou vždy moudřejší, protože nás nepřivádějí do takových problémů jako ústa. A prohry nás učí uši více používat. Ano, teď to padlo. Uši učí. Díky uším se něco dozvíme.
Také Vám po prohře není moc do řeči? Zato uši pořád fungují? Nejspíš to má nějaký smysl…
Prohra vytváří dojem, že se zastavil svět. Že současný stav se nikdy nezmění. Není to dojem. Je to skutečnost. Náš svět se zastavil. A je to dobře.
Kdyby se nezastavil a běžel dál, přehlédli bychom chybu, kterou jsme udělali. Ujela by nám do minulosti. Tím, že se zastavíme, většinou víme přesně, co se zašmodrchalo. Díváme se příčině přímo do obličeje. Je to hrozný...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům