“Štěstí je jen poloviční, když se o něj nemáš s kým dělit. A smutek je dvojnásobný, když Ti z něj nemá kdo pomoci.” Shakespeare
Ten den měl být nádherný. Syn mi napsal, že se začal učit znakovou řeč kvůli kamarádovi, který je neslyšící. Svět je zase o něco lepší, zahřálo mě.
Ale s dalším mailem v telefonu se život zmrazil. Byl od čtenářky. Začínal: “Petře, život je jenom utrpení, lidé si tolik ubližují.” Psala o svém zaměstnání. Šéfce, která si nejen na ní vybíjí osobní komplexy. Může, má na to pozici. Zneužívá ji, ponižuje, zastrašuje, vydírá a při odporu vyhazuje.
Musel jsem se štípnout do kůže, jestli se mi to nezdá. “Už to nezvládám. Mám zničenou psychiku, z toho zničené soukromí. Nespím, nejím, zvracím. Kolegové navštěvují psychologa, mají poruchu příjmu potravy. U majitele nemáme dovolání. Není z pekla cesty ven. Nedá se zůstat, nedá se odejít, protože tady jiná práce není.”
Je to jen rarita, ojedinělý případ?
Věřil bych tomu, kdybych nedostával další maily:
– od maminek, které nechtějí v zaměstnání “kvůli dětem”
– od studentů, které odmítají pro “málo praxe”
– od seniorů, kteří zkušenosti mají, ale jsou zase “příliš staří”
– od slečen a dam prý “v nevhodném věku” 20-40 let, kdy hrozí, že mohou otěhotnět.
Bože, tak co je vhodné? Mít děti, nebo ne? Mít dlouholetou praxi, nebo ne? Být co nejschopnější, nebo se pro svou schopnost bát, že ve mně nadřízení uvidí ohrožení a zadupou mě?
A je vůbec výhrou dostat místo ve firmě, kde v nováčcích vidí ne pomoc, ale konkurenci, škůdce? Kde majitel tlačí na co nejvyšší výkon a co nejnižší cenu práce? Kam se musí chodit zásadně včas, jenže odcházet včas už není žádoucí? Kde se pokutuje slabá práce, ale neplatí přesčasy? Kde se člověk s vyšším věkem stává...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům