Vezu obchodního partnera, cizince, z pražského letiště.
Nedutá. Pozoruje volební billboardy, které jsou všude. Pak se osmělí:
– “Nějaké divadelní představení?”
– “Ne, to jsou politici.”
Užasle pozvedne obočí:
“A proč je všechny fotili večer?”
—
Na západě Čechům říkají “muži v černém”. Jiný než černý oblek podle nich neznáme. Někdo v jednom a tom samém šel k maturitě, promoci a na svatbu. A pak v něm ještě chodí do práce.
Nosit černou se od soudružských dob stalo národním zvykem. Chodíme tak, kdykoli jde “o něco vážného”. Když jsem, to už bylo v pravěku, poprvé přiletěl v černém saku do Ženevy, kondolovali mi a ptali se, kdo umřel.
Od té doby vím, že černý oblek se nosí pouze po šesté večer, dříve jedině na pohřeb. Ostatně vyšší manažeři, kteří většinou jsou v obraze ohledně stylu a módy, těm, kdo i přes den chodí neustále v černé, přezdívají “hrobníci”. U politiků mi to ani nevadí, k většině hrobařská černá opravdu patří… A fandím všem, kteří už od pohledu mají k byznysu blíž než k soudruhům.
—
Nejsem ten, kdo by se druhým smál. Ale občas, musím přiznat, se stydím. Při jednáních, v restauraci… Mlčím, abych druhé neranil. Ale potom mě trápí, že ti lidé, kteří jsou veskrze slušní, budou při mém mlčení dál dělat stylové přestupky, aniž by si jich vůbec byli vědomi. A tak jsem...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům