Na základní škole nám do šesté třídy přibyla odněkud nová spolužačka. Protože jsme byli telata, smáli jsme se jí. Obličej, šíji, dekolt, vlasovou část i končetiny, pokud je v dlouhých šatech vůbec někdy lehce odhalila, totiž měla krabaté. Inu, poseté popáleninami.
Říkalo se, že snad v dětství nešťastně uvízla v hořícím sklepě. Protože jsme se jí smáli, byla sama, stranou všech. Děti umějí být hodně zlé. Učitelé ještě zlejší. Když neznala odpověď při zkoušení u tabule, slyšela například: “Co nemluvíš, máš snad popálený i jazyk?” Nebo: “Co koukáš, myslíš, že lepší známku uhraješ na soucit a ten svůj ksicht?”
Škola pro ni musela být větší peklo než ten oheň. O pár let později jsem ji náhodou potkal na ulici. V krásných barvami rozkvetlých šatičkách, urostlý chlapec ji pevně držel za ruku a co chvíli zastavil a obejmul. Nikdy jsem neviděl tak zamilovaného mladého...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům