“Pokud se nedostaneš na tuhle školu/pokud ji nedostuduješ, budeš mít zkažený život,” říkali nám s oblibou rodiče, kteří měli jedinou pravdu.
Dnes obtížně hledají vysvětlení pro to, proč je tolik nevyužitých vysokoškoláků. A proč je tolik úspěšných podnikatelů se základním vzděláním. Proč vzdělaní lidé nedokážou jít za svými sny a “nevzdělanci” za nimi kráčí přímočaře a úspěšně.
Štěstí a jakékoli další formy úspěchu člověka totiž nezáleží na žádném konkrétním diplomu. Neznám firmu, kde by primárně potřebovali vysokoškoláky. Zato znám mnoho firem, kde by primárně potřebovali slušné a spolehlivé lidi s chutí pracovat na sobě a zlepšovat se v zájmu společné věci. Titul ještě nikde za nikoho nic neudělal sám.
Absolvování vysoké školy neznamená celoživotní úspěch, tak jako neabsolvování vysoké školy neznamená celoživotní neúspěch. Úspěch nikdy nezávisí na jednom glejtu nebo okamžiku. Nic člověka nenaučí lépe než vlastní cesta. Na té nejlépe pochopíme zákony růstu. Na té se nejlépe naučíme měnit směr, pokud se nám ukáže nějaký lepší. Na té se nebojíme investovat čas a energii do toho, co nám dává smysl a těší nás. Na té se naučíme ve velkém zpeněžit to, co jsme se cestou naučili.
V rámci života neexistuje konkrétní čára, za kterou by už nebylo možné zlepšit se. Začít dělat to, co nám dělá dobře. Přestat žít podle cizích vzorců. To, jak se rozhodneme žít svůj život, je pouze na nás. Myslím, že všichni dospělí už vyrostli z představy, že úspěch přijde jen s dobrým vysvědčením. Úspěch totiž mnohdy přichází naopak poté, kdy jsme hrubě neúspěšní a musíme na sobě začít tvrdě makat.
Ne, v životě opravdu neplatí “jaká minulost, taková budoucnost”. To, že jsme v minulosti prohráli, pro budoucnost nemusí znamenat vůbec nic. Naopak, někdy můžeme něco velkého ztratit, abychom něco daleko většího mohli získat.
“Ve všem poslouchej pana učitele. Až vyrosteš, pochopíš proč,” říkal mi tatínek v pravěkých dobách, když mě vedl do první třídy. Hm. Já jsem vyrostl a doposud jsem nepochopil, proč bych měl pana učitele ve všem poslouchat. Když chci naopak tátu pozlobit, zeptám se ho dnes, zda on už pochopil, proč měl druhé bezvýhradně poslouchat, když se podívá na svůj důchodový výměr. A to byl jedničkář.
Nikdy se s nadějí neobracejme ke slovu “jednou”. Cokoli v životě děláme, nedělejme pro budoucnost. Ale pro přítomnost. I když pracujeme na dlouhodobém cíli, i když nám jde o blaho našich dětí nebo sebe sama, dává to totiž smysl především naší přítomnosti.
Přítomnost je nejdůležitější čas v našem životě. Z přítomnosti si bereme veškerou energii a sílu. To znamená, že v...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům