Jean-Michel má nádherný byt přímo na Champs-Elysées. Doprava výhled na náměstí Svornosti, vlevo Vítězný oblouk s průhledem na obchodní věže v La Défense. Také má vilu v Nice, vinice v Bordeaux, velkou firmu, peníze, které nikdy nespotřebuje, podporuje nadace, chudé a zapíchnete-li naslepo prst do globusu, všude byl. Nepotřebuje víc. A v tom je potíž. “Nemám pro co žít.”
Zní to paradoxně, když má všechno. Ano, tak to zní lidem, kteří mají cíle. Ale jste-li vysoko, na vrcholcích hor ubývá kyslík a kde není kyslík, i světlo může vyhasnout. Jean-Michelovi před časem zemřela žena, se kterou nemohl mít děti. Je sám, dodnes ji miluje natolik, že o jinou nestojí. Ale nemluví o tom.
“Ty taky píšeš, viď?” Přikyvuji. Překládám mu na tabletu pár myšlenek. Mlčí, naslouchá, pak ke mně vzhlédne a říká: “Víš, že bych tohle číst potřeboval víc než kdokoli jiný?” Dříve bych se tomu zasmál. Dnes už vím, jak je těžké posouvat lidi, kteří dokázali úplně všechno, co si přáli. Když máte spoustu nesplněných snů a dojdete na konec jedné slepé uličky, víte, co dělat: obrátit se a hledat dál. Ale když dojdete do cíle a žádný další nemáte, zůstanete stát. Už není co hledat. Co byste poradili člověku, který dosáhl všeho? Čím byste ho motivovali k dalšímu kroku, když v ničem dalším hodnotu nevidí?
Asi tuším, kde je problém. Otevírám velkou krabici s písemnostmi po Claire. Fotografie, dopisy, kondolence. Je to těžká a třaskavá chvíle. Jean-Michel se s tím ještě nevyrovnal. Několik obálek nemá vůbec rozlepených. “Ani...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům