Chcete vědět, jaké utrpení prožívá snoba, jako jsem já, když se vrátí z Paříže? Rozmlsaný se už na letišti trestá výčitkami: Proč já jsem si tak dopřával? KDE TEĎ BUDU JÍST?
Ve Francii má 27 restaurací nejvyšší gastronomické ocenění, 3 hvězdy Michelin. V celém Česku se 2 restaurace vypracovaly na 1 hvězdu. Obě jsou v Praze. Zato v Paříži má michelinskou hvězdu přes 70 restaurací.
Mým prokletím je mlsný jazyk. Po Francii ještě zmlsanější. Tak kam zajít?
Popíšu Vám, jak jsem se vysvobodil ze svého zakletí. Potřeboval jsem:
1) vysokou kvalitu – špičkového kuchaře a servis na michelinské úrovni, to je holt návyková věc a léčba ještě chvíli potrvá,
2) změnu – konečně českou kuchyni, ani francouzská se věčně jíst nedá,
3) něco nového – ne jen La Degustation Bohême Bourgeoise, která požadavky 1 + 2 splňuje, dokonce je michelinská, ale já prostě rád hledám.
Tak co byste mi poradili?
Hm, nic. Tak jsem se vydal hledat sám. Zkusil jsem The Mark, hotel v pražské Hybernské, a řeknu Vám proč.
Předně, navzdory názvu je překvapivě český. Spoluvlastní ho hoteliér Jaroslav Svoboda, který tu přes Czech Inn Hotels operuje 15 hotelů a restaurací. Sám Svobodu neznám, ale sympatické mi je už to, že do šéfkuchařské zástěry oblékl 28letého kluka. Ne že bych pohrdal stářím (to bych byl sám proti sobě), ale marná sláva, mladí jsou prostě pružnější, odvážnější, dovolí si na plotně víc. Ondřej Koráb navíc vařil v Londýně v páté nejlepší restauraci světa (podle žebříčku San Pellegrino), The Dinner by Heston Blumenthal. Mimochodem, hotel Mandarin Oriental, kde ji najdete, má jako jediný vlastní vchod přímo do Hyde Parku a jako jediný z hotelů se také smí pyšnit adresou “Hyde Park”, ne povšechně “Hyde Park Corner” a podobně. Když jsem se před časem doslechl, že tam vaří Čech, a ptal jsem se, kde se tam vzal, dostal jsem šokující odpověď: “On vařil v pražském Mandarinu a prostě nám napsal, že to chce u nás zkusit.” Jak jednoduché. Protože se Ondřej zeptal, místo měl. Miluji jednoduchost a muže činu.
Teď ještě, co mládenec opravdu umí!?
Objednal jsem si dva druhy masa. Chobotnici a jelena. Dar moře a zvěřinu. Budu upřímný, bál jsem se, aby na mě nezkoušel Hestona a molekulární gastronomii. Nic proti pokusům, ale já jím raději bez chemie, nanejvýš pět ingrediencí na talíři a když surovina, tak adekvátní chuť. Když petržel, tak ať má chuť petržele. Ne překvapení od molekulárů, o modré...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům