POHLEDEM MIRKA:
Teprve tváří v tváři smrti si uvědomíme život
“Dnes už vím, že největší bolestí na světě je vidět umírat své dítě,” vzpomíná Mirek na den, kdy život bez ptaní zasáhl do spokojené rodiny. “Stále se ptáte jen Proč. Nic jsme neprovedli, nikomu neublížili, a měli jsme zaplatit strašlivou cenu. Ptáte se, ale ani odpovědi nic nemění, a čas odkapává. Každý večer, když malá usnula, jsem pozoroval její tvář a – nestydím se to říct – tekly mi slzy velké jako hrachy. “Zas o jeden den méně pro Tebe i pro nás,” říkal jsem si. Tehdy jsem odmítl jenom pasivně čekat na smrt. Chtěl jsem, aby se smála. Co nejvíc. Co nejčastěji. Chtěl jsem jí dát nejvíce z toho, co mohu. Život přece neměříme časem, ale zážitky. Myslím, že jsem byl šílený.” Ale kdo by nebyl?
Hanka chtěla jinak. “Nebylo to o tom, kdo má pravdu, protože žádné řešení už nebylo dobré. Oba jsme to věděli. Byla v nás naprostá zoufalost. Pokud jsme se nehádali, tak jsme se druhému vyhýbali. Spali jsme zvlášť a když přišla smrt, nebyla to nejhorší. Daleko horší chvíle následovaly potom.”
Když nám zemře někdo drahý, je živější stále víc a víc. S každým dnem nám ho více připomínají věci, lidé, vzpomínky. Bolí to víc, než dokud je na světě. Vyklízet šaty ze skříně, hračky, fotografie… “Vidíte to, co jste nikdy nevnímali. A každý den je to těžší. Hlava si to neumí přebrat. Žijete dva životy, spíše ale jen ten jeden – v minulosti. Přítomnost přestane existovat a budoucnost ztratí jakýkoli smysl.” V té chvíli chtěl změnu. “Jeden od druhého jsme nedostávali podporu, nežili jsme vedle sebe, jen přežívali. A já myslel, že zešílím. Jenže v novém prostředí to nebylo snazší. Vzpomínky jsem si totiž odnesl s sebou.”
Je asi náhoda, ale i Mirkovi v té chvíli překřížil život FirstClass.cz. “V práci mi na stole někdo nechal vytištěný článek o druhých šancích. Pamatuji si, jak jsem z toho papíru nebyl schopen ani číst, jak se mi roztřásly ruce. Já jsem si totiž uvědomil, že jsem sám před sebou neutekl a navíc jsem v tom všem Hanku nechal.” Tehdy mi napsal mail. Poradil jsem Mirkovi jediné. Odpustit. Životu, Hance i sobě. Ne kvůli životu. Ne kvůli Hance. Hlavně kvůli sobě. Pro svůj mír. Pro své uvolnění. Pro zavření dveří do minulosti, ať byla...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům