Bojím se něčeho. Basta.
Napadlo mě ale někdy, jestli se bojím právem?
Mno, to samozřejmě nikdy nezjistím, pokud strach neodstraním a věc nezkusím.
Tento zákon je zkázou neúspěšných lidí. Mají utkvělou představu, že by v něčem konkrétním neuspěli. S tím přesvědčením umřou.
A pak jsou tu úspěšní lidé. Vědí, že předpokladem úspěchu je pokus. Kdo se o něco pokusí, může uspět. Ano, může i neuspět. Ale s každým neúspěchem se může poučit, tedy zmoudřet – a pokusit se o to znovu a lépe. Kdo chápe zákon strachu, nemůže neuspět. A kdo se bojí sám sebe, nemůže uspět.
Podíváme-li se na svět, ovládá ho strach. Lidé se bojí změn. Jenže změny patří k přírodě. Patří k člověku. Nemá smysl se bát stárnutí, protože všichni stárneme. Nemá smysl se bát smrti, protože všichni zemřeme. Lakonicky řečeno, my nemáme v životě vůbec co ztratit. Celý život jen získáváme.
Tento zákon úzce souvisí s Parkinsonem. Kdo pasivně čeká na zlepšení svého života, tomu vyprší limit. Ostatně o tom ve 4. principu (reaktivity).
Úspěšní lidé, kteří mapovali své strachy (zapisovali si, čeho se báli, a poté sledovali, zda byl jejich strach oprávněný), zjistili, že 80 až 90 % jejich obav a stresů bylo naprosto zbytečných, protože se ve skutečnosti nenaplnily. Asi nejvíce to znají studenti před zkouškou. I když jsou připraveni, mají trému. Bojí se něčeho, co pak není vůbec dramatické. Bojí se pouze – neznámého.
Z uvedeného čísla vyplývá, že jen 10 až 20 % obav se vyplní. Úspěšní lidé si ale poznamenali, že 90 % z těchto vyplněných obav nemělo tak bolestivé nebo zlé následky, jaké si představovali.
V součtu tedy bylo prakticky úplně zbytečné se bát. Drtivá většina obav se nenaplní a ty, které se naplní, v drtivé většině nejsou tak strašné.
A to znamená, že člověka mnohem více brzdí to, ŽE se bojí, než ČEHO se bojí.
Zlepšit svůj život je možné dvěma způsoby. Buď čekat, až se něco stane (až nás něco vyzve), nebo za zlepšením aktivně jít.
První přístup je tzv. reaktivní. Člověk pouze reaguje na výzvu. Například odhodlá se odejít ze špatného zaměstnání až poté, co je k tomu negativními okolnostmi dokopán. Jinými slovy: Pokud ho šéf nenaštve nebo výše platu neklesne pod jeho základní potřebu, nikdy ze špatného místa neodejde. To je také velký problém průměrných lidí. Ten, komu se průměrně daří, má mnohem méně důvodů pracovat na sobě než ten, komu se daří podprůměrně. Proto se také úspěšnými lidmi stávají ti, kteří prožili velké trauma (bída, zlé okolí), jež je donutilo ZÁSADNĚ přebudovat své hodnoty a přístupy.
Druhý přístup je tzv. proaktivní. Člověk nečeká na žádné negativní výzvy, prostě sám udělá první...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům