Advent je o štědrosti a příjemné atmosféře. Jenže kdykoli přijdu do hotelu Hilton Prague, mám pocit, že je advent. A vůbec nemusí být prosinec.
Hotel, stejně jako restauraci, nedělá primárně jídlo, brand nebo design. Ale lidé. Špatný servis dokáže sebelepší kuchyni zabít. Nevím, jak to Hilton dělá, ale je mistrem takzvaných přidaných hodnot. Tedy pozorností, které předem neočekáváte, za které nic nepřiplácíte, ale které jsou důvodem, proč chodíte do restaurace. Stejné pokrmy i nápoje si hypoteticky můžete připravit doma, a levněji. Jenže doma nedosáhnete takového zážitku a momentů překvapení.
Jak vypadají například přidané hodnoty v Hiltonu?
Před pár dny v kalamitě, kdy bylo nemožné sehnat volného taxíka, jeden ze členů personálu nakopl motorku, aby hosta odvezl na letiště, i s kufrem. Na SVÉ motorce, podotýkám. Nemusel to udělat. Právě proto to udělal. Nebo:
Hosté, manželský pár z ciziny, se při večeři letmo zmínili, že přijeli do Prahy pátrat po stopách svých kořenů, ale ve městě se nevyznají. Člen personálu tedy ve svém volnu hledal s manželi rodný dům předků. Neptejte se mě proč. Tohle je v Hiltonu normální. Vedení hotelu tyto počiny odměňuje oceněními Zaměstnanec měsíce nebo roku. A když máte kliku jako já včera, stane se Vám, že večeři vaří Zaměstnanec měsíce (chef de partie Richard) a u stolu obsluhuje Zaměstnanec roku (sommeliér francouzského původu Cyril – co neskutečného dokázal na mé přání udělat, jsem natáčel na video zde).
Jenže nejsou sami. Přidané hodnoty chodí ze všech stran. A stále nové…
Tak například. Ke zvěřině/steakům číšníci sami servírují pouze vidličky. Nože si hosté osobně vybírají z dřevěného kufříku podle estetického vkusu – je libo zdobenou střenku, rukojeť s imitací slonoviny, zvučnou značku? K hlavnímu chodu opět v kufříku přinesou překvapivé solničky – s levandulovou, uzenou, chilli nebo havajskou sopečnou solí. Účel to nemá víceméně žádný, pokrmy jsou bezvadné bez potřeby dochucení, ostatně z Hiltonu vzešel michelinský kuchař Roman Paulus. Veškeré nadstavby jsou jen o zážitku, jiném servisu.
Dezert jsem odmítl, miluji ho ve střešním baru – v tekuté formě. Šéfbarman Roman Uhlíř, génius české mixologie, čerstvě míchá nové drinky ze zlatého věku, tedy z období po roce 1933, kdy skončila prohibice. Stejně jako tehdy drsně nešetří alkoholem, takže podávané koktejly jsou silné. Uhlíř stupňuje zážitek ještě křenovým pyré či sušenými švestkami, které v drinku Košer (při míchání se ctí staré židovské postupy) pouze v ústech nakousnete a sladce vytékající švestkovou šťávu na jazyku přelijete slivovicí a portským. To je on:
Nebo do tohoto drinku Da Vinci Code (koňak, portské, kávový likér, slaný karamelový sirup) z tuby průběžně přidáváte kávová zrnka, a tím neustále měníte chuť. Jenže nebyl bych to já, abych Uhlíře nechtěl drze provokovat.
– “Mohu něco neobvyklého?” získal jsem jeho pozornost. Uhlíř má rád výzvy.
–...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům