2. mez: Oba ještě přehodnocují své původní předpoklady
Dám Vám příklad:
Partner A vyrostl v láskyplné rodině. Všichni si neustále dávali najevo, jak moc se mají rádi. Tento partner tedy rád říká, jak druhého miluje, a také to od druhého vyžaduje.
Partner B vyrostl ve věcně založené rodině, kde se na křehká slova nikdy nevykládala energie. Tento partner na nějaká objetí, vyznání, natož dárky “nemá čas”, a také od druhého vyžaduje odstup.
Jak bude partner A interpretovat přirozené chování partnera B? Jako jeho lhostejnost? Nelásku? Odtažitost? Nebo dokonce nevěru?
Všichni vstupujeme do vztahu s tzv. předpoklady. Na základě své výchovy a minulosti očekáváme, jak se k nám druhý bude chovat, protože to odpovídá vzorci, v jakém jsme žili. Jiný neznáme. Podporují nás v tom dokonce i kamarádi. Logicky. Kamarádi přece tvořili naši minulost, takže sdílejí naše vzorce. Pokud chceme udělat velkou chybu, pak před kamarády řešíme svého partnera. Samozřejmě na něm nenechají nit suchou, protože se chová “tak nepochopitelně”.
Přitom na vině není náš partner, ale především naše předpoklady, která nemusejí mít vůbec nic společného se skutečností. Co když partner vůbec není lhostejný, odtažitý nebo nevěrný? Co když je to prostě JEHO způsob lásky? A JEHO způsob lásky není o nic méně pravdivější než NÁŠ.
Chceme-li se vytočit ze začarovaného kruhu nejistoty, zda nás opravdu miluje, položme si klíčovou otázku: Jaká jsou fakta?
Faktem rozhodně není pocit. Například tento: “Já ho miluju, ale on mě asi tolik nemiluje.”
Nikdo nemůže vědět, jak ho druhý miluje. A už vůbec to nemůže soudit na základě (falešných) objetí, (prázdných) vyznání, (alibistických) dárků. Četli jste Proč partnery nikdy nevidět očima?
Není tím, co zabíjí vztah, spíše náš předpoklad než náš partner?
3. mez: Oba ještě chápou, že partner není v jejich hlavě
Partner A měl v práci příšerný den. Domů přichází vyčerpaný, se zkaženou náladu a potřebuje podporu, klid.
Partner B měl v práci výborný den. Doma čeká nadšený, s bezvadnou náladou a potřebuje dovádět, radovat se.
Srážka. Partner A totiž z nějakého tajemného důvodu očekává, že partner B ví o jeho špatné náladě. Ale partner B o ní nemá ani tušení. Oba se pohádají, často i urazí. Naštvou se na sebe. Mají totiž pocit, že druhý partner čte jejich myšlenky. Že bude správně odpovídat i na nevyřčené otázky. Že rozptýlí i neprojevené frustrace.
Ne, je to jako ve všem ostatním. Co neprojevíme, toho nedosáhneme.
Ve správném vztahu pracují partneři na tom, aby vědomě komunikovali své potřeby, i když jim samotným se zdají jasné. Nebo ještě lépe řečeno: především tehdy, když se jim zdají jasné.
4. mez: Oba se ještě snaží jít ve šlépějích druhého
Až do seznámení jsme každý šli svou cestou. Ta tvořila naši minulost a předurčila naši přítomnost. Ale dál už můžeme (ba dokonce bychom měli) jít společnou cestou. Ta vytvoří naši budoucnost.
Zdá se to obtížné, když každý máme na věci jiný pohled. Ale jde to. Oba se díváme možná z jiné výšky nebo z různého úhlu, ale cesta se jen proto nemění. Bez ohledu na naši odlišnou perspektivu můžeme činit jednotné kroky.
Ano, žena má možná kratší krok. A muž příliš dlouhá chodidla. Ale jeden druhého se mohou přizpůsobit. Pak se žena cítí v mužských šlépějích jistá a bezpečná, zatímco muž přestane tolik spěchat kupředu a jeho...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům