“Jsem spíše matka-skeptik,” píše Lenka Luková. “Miluji svoji dceru, podporuji ji ve všem a v rámci mezí ji nechávám svobodně se věnovat čemukoli, co ji táhne. Ale také vím, že není nadanou sportovkyní od narození ani velkolepou zpěvačkou s talentem, kterou by tolik chtěla být. Co však má, je odhodlanost. I když můj otec říká, že já jsem bojovník, oproti dcerce jsem naprosté nic.
V první třídě se odhodlala, že půjde na plavecké závody. Plavat uměla, ale tak normálně. Když jsem ji den před závody vzala do bazénu, kde se závod měl uskutečnit, s hrůzou jsem zjistila, že dcera má problém ho přeplavat. Jak jsem to viděla, polil mě studený pot. Dokonce jsem před ní vyhrkla, že je dost možné, že se utopí a že nevím, jestli byl dobrý nápad hlásit se na takový závod. “Nechceš to náhodou to vzdát?” zeptala jsem se…. Prostě jsem jí nevěřila. Byla jsem si jistá, že v polovině se otočí nebo se začne topit…
Další den přišla se zlatou medailí.
Byla jsem v šoku. Nejenže bazén přeplavala celý, ale doplavala první! Další tři roky už sice první místo nikdy nezískala, ale nikdy nebyla poslední…”
Jak je to možné? Proč nedošlo na mámino proroctví? Kdo jiný by měl znát schopnosti svého dítěte lépe? Jak vidno, i rodiče se mohou fatálně zmýlit, když stojí proti sebevědomí a odhodlání. Příběh vygradoval v tomto týdnu:
“Jako každý rok se konal plavecký závod. Dcera se opět přihlásila. I když je už v 5. třídě a konkurence je silnější. Dokonce i když byla nemocná a ani jednou netrénovala. Zase jsem byla skeptická, ale tentokrát jsem nic...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům