Věnování: Všem, kterým odešel nebo odchází někdo blízký…
Nečekaný telefonát. Kamarád umírá. Náhle. Rychle. Nevěděl o tikající bombě v těle. Přišel pozdě. Nemá už ani dny. Jen hodiny. Pospěš.
Tváří v tvář majestátu smrti nikdy nevím, jak se dívat. Jak se tvářit. Co říkat. Jak ji pobrat. V jejích panenkách jasně vidím, jak jsem malý…
“Jaké byly Vánoce?” ptal se mě, spletený do přístrojů a výživ. Neptal se na moje Vánoce. Ptal se na jakékoli Vánoce. On neměl žádné. Minul je. V bezvědomí.
“Víš, Vánoce jsou nejkrásnější svátky,” řekl. “Je těžké uvědomit si, že už žádné neprožiju. Ani žádné léto. Už nikdy neuvidím moře. Ani Petřín. Neuslyším zjara ptáky. Neucítím ani květiny. Je to o to těžší, že ještě nedávno jsem měl všechnu sílu, mraky snů a myslel jsem, že mám i čas. Ale on mi nikdo neřekl, že ho už nemám. Řekni mi, Petře, jaký ty poslední minuty mají smysl?”
Zvlhly mi oči a nasucho jsem polkl. Měl jsem připravenou odpověď. Ale ještě byla – abych tak řekl – na cestě.
Zatím jsem vše, co říkal, chápal a sdílel. Všichni si myslíme, že máme čas, když dýcháme. Ale my dýcháme přítomný čas, ne budoucí. Lidé rádi říkají, že nevědí, kolik jim zbývá času. Není to pravda. Všichni to víme. Naprosto přesně. S každou minutou nám zbývá o jednu minutu méně času. To úplně stačí k pochopení. Potom se každý nový den stane důvodem k jeho naplnění. Každý dnešní den. Pokud své dny nenaplníme, v poslední...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům