Vstoupila jeho mladá dcera. Byla sama na svůj osud, svou nádhernou holčičku. Uvěřila jednomu slibu o nerozlučné lásce, jejíž skutečná doba trvanlivosti byla tři těhotenské měsíce. Pak už slib toho pohledného mládence poslouchaly jiné uši.
V místnosti bylo už vše, co jsem potřeboval ke své odpovědi.
“Opravdu nevíš, k čemu bylo všechno, cos kdy zkusil, dokázal, budoval?” vrátil jsem mu otázku. Udiveně mě pozoroval.
Vzal jsem za ruku jeho i ji. Prsty měla zbarvené od štětce. Překrásně maluje. Tahy, které mají duši, ji naučil táta. Všimla si mého pohledu a rozpačitě vyhrkla: “Tati, maluje taky Karolínka. Naučila jsem ji to, co jsi naučil Ty mě. Počkej, ukážu Ti obrázek.”
Chtěla honem do tašky, ale já to nedovolil, tu ruku jsem jí nepustil. Spojil jsem ji s tátovou. Obrátil jsem jeho oči přímo do těch dceřiných. A opakoval:
“Ty opravdu, Jardo, nevidíš celý smysl svého života? Všeho, cos kdy udělal?”
Myslím, že ho už viděl. Roztřásla se mu brada, po kořeni nosu stekla slza jako hrách. První z posledních. Držel jsem je, tátu a dceru, sepnuté a cítil, jak od něho k ní konečně začala proudit jeho veškerá naděje, síla, budoucnost. Všechny hodnoty, které kdy přijal, prožil a předal, dostaly smysl – možná ne pro něj, ale pro další generace. I ten hloupý byt.
Vyprávěl jsem o rodinných firmách, malých i velkých, které existují stovky let. Čím starší jsou, tím silněji je cítit duch předků, pokud si potomci zakládají na stejných hodnotách.
“Opravdu si myslíš, že to, čemu jsi dal život, tady nebude zítra, za deset, za sto let? Opravdu nevíš, proč jsi tady byl?”
V očích měl rybník slz. Jako malý kluk. Nesměli jsme ho hladit po tváři, při téhle nemoci to prý pálí jako rýpání do živé rány.
Ale už mlčel. Neptal se. Jestli ho napadla kterákoli otázka, na její odpověď se díval.
Vlastně ji měl na očích...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům