Ranní běhání v mrazu se mi vymstilo. Chytila mě záda. U nás, starých psů, už normálka.
Navíc já měl radost. O důvod víc konečně si zajet do Mariánských Lázní. A splnit si dávný sen.
Tu poslední větu musím vysvětlit a uvést. Miluji totiž 19. století. Kdybych dostal šanci cestovat časem, vrátil bych se tam. Mariánské Lázně tehdy, před dvěma sty lety, ohlásily světu unikát – objev sta ODLIŠNÝCH léčivých pramenů na tak malém prostoru. Nejen zvědavý řadový lid, ale především králové a císaři, z mladého města postupně učinili malou Paříž. Genius loci, duch místa, tu je pořád – snad i víc než v Praze, u které se mi zdá, že stále více zaprodává svou historii.
Věděl jsem dobře, kam jedu. Můj cíl byl přímo u kolonády a paradoxně v podzemí. Největší historický lázeňský komplex, jakýsi trojhotel Nové Lázně, Centrální Lázně a Maria Spa Courtyard, je totiž propojen téměř kilometrovým koridorem, kde v jedné části visí nádherné akustické obrazy. Procházíte tu sami příšeřím, velká podsvícená plátna s dobovými fotografiemi mají pohybová čidla a jakmile se přiblížíte, jako byste vstoupili do staré doby – rozezní se fontány, ptactvo, klapot koňských kopyt, kosmopolitní hovory korzujících.
Jak bizarní… Stojíte tu v džínách nebo chinoskách, avšak jen přivřete oči, ve své fantazii jste ihned převlečeni do hacafráčků a buřinek. Ano, jste v 19. století. V té krásné časoprostorové sugesci – jste-li nostalgický blázen jako já – vydržíte stát i hodinu…
Musel jsem se ubytovat tady. A to v jediné...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům