5) Všichni jsme schopni být natolik odvážní, abychom byli zranitelní

Mnoho lidí se cítí zmatených. Vnitřně jsou osamělí, i když jsou obklopeni lidmi. Bývá to tehdy, pokud se pokoušejí těm lidem říkat přátelé nebo rodina. Jenže ve skutečnosti to žádní blízcí lidé nejsou. Je to jen slovo, které nikdo nenaplňuje. Tito lidé se k nám naopak mohou chovat více cize než kdokoli neznámý. Blízkým totiž člověka nedělá jeho rodný nebo oddací list, ale způsob chování k nám.

Proč vůbec tolik mluvím o odvaze? Protože odvaha je vše, co potřebujeme. Občas se například obáváme, že když druhým sdělíme své vnitřní obavy, v jejich očích klesneme. Ztratíme na velikosti, zajímavosti, vysmějí se nám. Žijeme v omylu, že jen my cítíme úzkosti. Sakra, probuďme se! Otevřeme se lidem, kteří nás mají opravdu rádi, a pak uvidíme, že život je daleko více v pořádku, než si myslíme. Neschovávejme se za emocionální zeď ze svých slz. Uvědomit si svou současnost je možná náročné, ale nikdy ne tak jako žít v útěku a skrývání sám před sebou. Být zranitelný tím, že se přátelům svěříme a otevřeme, je možná riskantní – ano, to uznávám – ale daleko spíše prohrajeme, když rezignujeme na přátelství a na jakoukoli změnu.

K tomu, abychom něčeho dosáhli, potřebujeme odkrýt své slabiny. Jako rytíři, kteří se na sekundu přestanou chránit. Aby se mohli vzepřít a zabojovat.

6) Všichni jsme schopni odpustit těm, kteří nám ublížili

Dokud nás bude pohánět pomsta nebo snaha přesvědčit druhého o tom, že se mýlí, zůstaneme ukotveni u člověka, který nás zranil nebo zlomil. Pamatujme si to.

Všichni máme jenom jeden čas a je pouze na nás, jak ho využijeme. Pokud negativními činy, potom ten čas nikdy nebude využit pozitivně. Odpustit druhému znamená propustit vězně. A zjistit, že tím vězněm jsme byli my sami.

Odpuštění znamená smíření s minulostí. Je to v každé situaci jediný rozumný a konstruktivní krok. Protože minulost nelze změnit. Co lze změnit, je přítomnost. Nic nebude už jako dřív. Ale může to být mnohem lepší.

Dobře vím, že cesta z minulosti do budoucnosti je zatraceně těsná. Prolézt tou chodbičkou bolí. Je to jako když si snažíme vysvléct těsný oblek. Jenže uvědomme si, kdy si vysvlékáme těsný oblek: Když jsme vyrostli.

Každý růst začíná tím, že najdeme sami sebe. Že krok po kroku půjdeme peklem, ve kterém jsme se ocitli. Někdy je to dlouhé, jako když jdeme tunelem. Z minut mohou být hodiny, z hodin dny, z dnů týdny, z týdnů měsíce, z měsíců roky. Ale nikdy nepochybujme o tom, že ten čas má svůj význam. Jednou, až z toho tunelu vyjdeme, se ohlédneme šťastni a s úsměvem. Protože konečně nám zalije tvář slunce a tehdy nám dojde, že jít se vyplatilo.

Podívejte se na malé děti, když se učí...

Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům