Motto: Peníze nekazí charakter. Peníze ukazují charakter.
Dám Vám hádanku. Byl tu a není. Přitom žije dál. Kdo je to?
Jistě, chameleon. Tvor schopný se náhle vybarvit podle okolností.
Ale pozor, řeč není jen o zvířatech. Stejně a překvapivě se vybarvují i lidé. V rozporu se vším, co o nich víme nebo se domníváme, najednou chytnou vítr, který je pro ně příznivější. A my jen žasneme.
Vymění nás jako ponožky. Lusknutím prstu. Pomluví nás těmi samými ústy, kterými ještě nedávno vyráběli luzná slova. A když jim ukážeme peníze, obnaží se nejvíc. Omámeni pouhým obrázkem zapřou sebe, prodají druhé.
Jak se může člověk tak proměnit? Jak jsme to mohli nevidět, být tak bláhoví a tolik důvěřovat? Jak jsme s ním mohli ztratit tolik času, který nám již nikdo nevrátí zpět? Tyto otázky, vztek a výčitky. To jediné zůstává po chameleonovi. Dá se vůbec věřit někomu dalšímu?
Když mi bylo 11, jezdíval jsem za dědečkem na venkov. Přes plot mě vždy zdravila sousedka, básnila, jak má také hodná vnoučata a jak jim vždy dává z důchodu. Časem mě od svého záhonku přestávala zdravit, protože ztrácela zrak. Asi se za to styděla a raději nevycházela, až zjevně oslepla docela. Ale měla psa. Patnáctiletého vlčáka Bena. Viděl jsem, jak ji vodí ven (ano, venčil on ji), jak za ni hlídá za záclonkou. Slyšel jsem i její starou nepohyblivou kočku. Když mňoukla, vlčák ji vzal do tlamy a přenesl k...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům