To, co v dnešní době přináší tolik infarktů, není přebytek stresu, ale nedostatek odpočinku. Naučme se vypínat. Doslova. Vypínat mysl. Bublá přes den, bublá celou noc, když nás ve snech honí divoké přízraky. Pak běžíme a už ani nevíme kam. Satelit přestal mít ostrý signál…
Jak se mysl vypíná? Hlubokými nádechy. V prostředí, kde je mysl zbavena všeho tlachání, kterou jí zatěžujeme nejen kolem nás, ale i v sobě. Chovejme se jako auto. Vyřaďme na neutrál. Nedovolme si, abychom ze zařazené rychlosti hned rvali zpátečku. Pak vylágrujeme převodovku. Ve svém těle.
Dopřávejme si pauzy. Neříkejme, že nemůžeme. My dokonce musíme. Jasně, že řešíme důležité boje všude kolem sebe, všechny ty plány zaměstnavatelů a cíle své rodiny. Ale nezapomeňme, že hlavní bojiště, které rozhoduje o tom, co zvládneme a co ne, je v naší hlavě.
Kdo tohle nedělá, dříve nebo později vyhoří.
Z hloubi svého podvědomí, po vypnutí svých myšlenek, jsme schopni postupně znovuzapínat své emocionální okruhy. Restartovat své zaměření.
Znamená to v naprostém klidu provést revizi svých činů. V klidu = bez emocí. Uvědomit si, kam skutečně naše kroky vedou. Zda opravdu naplňujeme své dlouhodobé hodnoty, nebo jsme kulka vystřelená životem nazdařbůh. Je to chvíle nechat vypnuté všechny cesty, které nás stahují k zemi, neinspirují a zdržují, a o to více proudu a energie pustit do okruhů, které nás vylepšují a posouvají k cíli.
Zaostřit satelit znamená soustředit vše na aktuálně vysílaný signál. Na přítomnost. Nejde zaměřit satelit na film, který ještě neběží. Na budoucnost. Proto zaostřeme své vnímání na nejbližší logický a smysluplný krok, který musíme udělat. Neexistují beznadějné, bezmocné a bezradné situace. Jen lidé, kteří si ze situací...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům