Připomeňme si, že není štěstí, rozkoše ani úspěchu bez snahy. Kdykoli jdeme cestou, kterou jsme nikdy nešli, dá to námahu, bolí to. Nicméně všechno, co se nám děje, nám pomáhá vyrůst. V tomto směru si připravme korektor a v hlavě si přepišme to, co jsme doposud nazývali marným úsilím. Třeba na “nezbytná zkušenost”. Nebo “můj růst”. Nebo “cesta k cíli”. Jak chcete.
Pod všemi názvy však musíme chápat totéž: Okolnosti nás neustále usměrňují, opravují a vylepšují. Někdy nás i srazí, a to tvrdě. Občas se zdá, že všechno jde nejhůř, jak může jít. Ale kdykoli nás napadá, že by bylo lepší se vzdát, měli bychom si uvědomit, že všichni lidé, kteří kdy objevili, jak něco dělat lépe, byli ještě sekundu předtím totálně neúspěšní.
Vytrvalost člověku umožňuje pochopit, že někdy musí projít tím nejhorším, aby přišlo to nejlepší. Není to náhodou. Je to tím, že své nejsilnější schopnosti a nejlepší vlastnosti objevujeme právě v nejtěžších časech.
Ostatně, otevřete někdy zavařovací sklenici v ruce. Tu největší sílu musíte uplatnit v poslední fázi před tím, než víčko povolí.
Všechno v životě spěje ke svému konci. Naštěstí.
Zavřeme dveře, obrátíme stránku, posuneme se – je jedno, jak to nazýváme. Podstata je vždy stejná: necháváme za sebou minulost. Protože jen tak si můžeme užít čas, který nám zbývá.
Není to konec v pravém slova smyslu. Je to naopak začátek. Je to část života, kdy jedna kapitola přechází do další, často mnohem krásnější. Ptáte se, jak tomu můžeme pomoci, aby opravdu přešla? K tomu zbývá poslední krok.
Naše mysl aktivuje naše tělo. Co mysl nechce udělat, to tělo neudělá. To mysl představuje velitelský můstek. To ona může za různé stupně svalového napětí, intenzitu dechu, rychlosti pohybu. Mysl člověka tak je...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům