Místo předmluvy: Tento článek vysvětluje jeden z největších paradoxů lidského myšlení. Proč nejobětavější lidé jsou nejčastěji obětováni. Proč ti, kteří nejméně dávají, nejvíce dostávají. Proč lidé ochotní pracovat za nejnižší plat jsou v nejkřehčím postavení.
“Čím blíž jdu k tobě, tím jsi dál.” Slza, Lhůta záruční
Je to jedno z největších utrpení, jaké může člověk zažít: Milovat, bez opětování. Podbízet se až za mez vlastní hanby, a být ignorován. Dávat maximum, a cítit, že to nestačí.
Jak tomu rozumět, že ti, které jsme schopni nejvíce obdarovat, před námi utíkají? Proč se to děje?
Vysvětlím to jediným slovem, ale předem varuji, že nebude příjemné. FirstClass.cz tu není od toho, aby mazal med kolem úst. Už studenti FC Academy, jejíž příští ročník začne příznačně s novým školním rokem, si zvykli, že se nezdržujeme vytáčkami. Lepší konec s trápením, než trápení bez konce.
Kdykoli vnucujeme druhým to, jak bez nich nemůžeme dýchat, a jsme pak překvapeni tím, že jsme pro ně jenom vzduch, je to tím, že jsme pro ně – jste připraveni? – BEZCENNÍ. Možná jste teď pohoršení. Jak ten, kdo dává nejvíc, může být bezcenný? Tak si to vysvětleme.
Všech věcí, které nyní vlastníme, nebo všech úspěchů, které jsme kdy dosáhli, si vážíme tím víc, čím více jsme jim obětovali. Fixujte, prosím, tuto větu. Například vítězství ve sportovním utkání má pro nás mnohem vyšší cenu tehdy, když jsme ho v potu tváře vydřeli, než když nám samo spadlo do klína tím, že se soupeř v průběhu zápasu zranil a vzdal to, nebo se k souboji vůbec nedostavil. Také do ohně daleko spíše skočíme pro cenově zanedbatelnou věc, která má pro nás příběh, než pro drahou cetku, ke které nemáme žádný...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům