“Chtěl bych…” začíná řada mailů, které dostávám,
“…ale mám strach,” zní jejich konec.
Výsledek: To, po čem pisatel touží, neuskuteční. Protože má strach. Strach ho drží zpátky. Strach, že něco ztratí. Strach je totiž vždycky spojen s domnělou ztrátou.
Bojíme se, že ztratíme čas. Společenský statut. Peníze. Pohodlí. Život.
Především se ale bojíme ostatních. Jejich odmítnutí, výsměchu, ponížení. Je to v nás zakořeněno asi ještě z prastarých kmenových dob, kdy být vyčleněn z kruhu komunity znamenalo smrt. Proto není divu, že si v první řadě přejeme být akceptováni druhými.
Strach jen cítíme. Nikdy jsme ho neviděli. Ale můžeme si ho představit jako světlomety na autě. Používají-li se střídmě, vedou nás cestou, na kterou padla mlha. Ale když strach přeženeme, jako kdybychom v životě přepnuli dálková světla, a ta nás samotné v mlze oslepí.
Já jsem se narodil 30. srpna a do školy jsem šel bez odkladu. V každé třídě jsem tedy byl nejmladší a nejmenší. Vím, co je strach z odmítnutí. Ten strach mě donutil dělat věci, které chtěli jiní, aby o mě zavadili, aby mě přijali do kolektivu. Časem jsem zjistil, že se jen posedle soustředím na své slabosti, které by mě o místo v partě mohly připravit. Tolik jsem se bál sám sebe! Žil jsem jen strachem. Až mi došlo, že...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům